Vincent van Gogh, Dopisy (178)

   Milý Theo!

   Děkuji Ti za dopis a přiložený obnos, ačkoli nemohu potlačit pocit smutku, poněvadž mi píšeš: "Do budoucna Ti mohu dát jen málo naděje."

   Myslíš-li přitom výhradně na finanční záležitosti, pak nebudu kvůli tomu věšet hlavu; kdybych to měl však chápat, jako by se to týkalo mé práce, pak opravdu nevím, čím jsem si to zasloužil.

   A to přichází zrovna teď, když Ti mohu poslat na zkoušku kopie fotografií několika posledních kreseb, které jsem Ti už před časem slíbil; nemohl jsem je však vyzvednout, poněvadž jsem měl prázdnou kapsu.

   Nevím, cos tím mínil, také to nemohu vědět, poněvadž Tvůj dopis byl příliš krátký, ale nečekaně mi vrazil dýku do srdce. Přece bych nyní rád věděl, jak je to - zdali jsi zpozoroval, že jsem neudělal žádné pokroky nebo něco podobného.

   Pokud jde o finanční záležitosti, vzpomeň si, že jsem Ti odpověděl, když jsi mi před několika měsíci psal o špatných časech: dobrá, to je pro nás oba důvodem dvojnásob se přičinit; pokus se posílat mi jen to nejnutnější, ze všech sil se vynasnažím dostat se o kus dál a potom se nám snad podaří něco podniknout u ilustrovaných časopisů.

   Od té doby jsem se pustil do různých větších komposic, které jsou vděčnějším námětem nežli jednotlivé figurální studie.

   A teď je tu má první zásilka fotografií, které, jak jsem myslel, bys mohl podle potřeby ukázat tomu či onomu, zrovna když mi píšeš: "Pro budoucnost Ti mohu dát jen málo naděje."

   Jde o něco zvláštního?

   Tyto věci mě poněkud znervosňují, musíš mi tedy opět brzy napsat. Jak vidíš, dal jsem si zhotovit fotografie Rozsevače, Kopáčů bramborů, Rašelináře. Ještě jsem však udělal jiné kresby: Pískovnu, pálení pýru, Hromady smetí, Kopáče bramborů, Nosiče uhlí, a tento týden jsem pracoval na Spravování sítí (rybářské ženy v Scheveningen). A potom jsem načal ještě dvě větší komposice s dělníky v dunách (jednu z nich jsem ukazoval T.); ty bych si obzvlášť přál dodělat, ačkoli mi to dá ještě mnoho práce.

  Jsou to dlouhé řady kopáčů, chudáci placení městem - před kusem duny, která má být rozkopána. Ale to je nesmírně těžká práce.

   Počáteční myšlenku toho vidíš v "Rašelinářích".

   Po Tvých slovech, bratře, nebyl bych tak melancholický, kdybys nepřipojil, co mi působí starost. Říkáš: "Doufejme v lepší časy." -

   Hleď, to je jedna z věcí, s nimiž se musí asi opatrně zacházet. Naděje na lepší časy se nesmí projevovat jako pocit, nýbrž jako čin v přítomnosti. Moje konání však nyní závisí na Tvém jednání potud, že bych nemohl pokračovat v práci, kdybys mi méně posílal a mně by nezbývalo nic než beznaděje.

   Právě, že doufám v lepší časy, s veškerým úsilím jsem se pustil do práce "v přítomnosti" - aniž jsem příliš myslil na budoucnost, v důvěře, že každá práce musí být odměněna, přestože jsem musil pořád víc omezovat výdaje za jídlo, nápoje a šaty, týden co týden víc a víc.

   A teď se právě naskytla otázka, mám-li odejít do Scheveningen; otázka, mám-li malovat. Myslel jsem si: ach co, musím to prosadit. Ale teď bych si přál, hochu, abych s tím nezačínal, neboť to zvyšuje výlohy a já nic nemám.

   V poslední době ubíhaly týdny, mnoho, mnoho týdnů a měsíců, kdy se výlohy za maličkost stávaly pořád tísnivější, takže přes veškerou trýzeň, veškeré lámání hlavy a veškerou spořivost jsem se nemohl nakonec už s nimi vypořádat. Když přijdou od Tebe peníze, musím s nimi nejen vystačit deset dní, nýbrž okamžitě tolik splatit, že těch deset dní, které mám před sebou, hned od prvého dne nemůže být hubenějších. A žena musí kojit dítě, a dítě je silné a roste, a tu je často mrzutá, že nemá dost mléka.

   Nu, a někdy také já, když sedím v dunách nebo kde zrovna jsem, pociťují nesmírnou slabost, poněvadž mám prázdný žaludek. Boty jsou záplatované a celé roztrhané, a pak je tu ještě mnoho jiných malých mizérií - z nichž se člověku leda dělají vrásky.

   Nu, to všechno by však, Theo, nic nebylo, kdybych jen mohl dál myslet, že to přece půjde, že to musím prosadit.

   Ale Tvoje poznámka "pro budoucnost Ti mohu dát jen málo naděje" je pro mne jako "the hair that breaks the camels back at last".* (o vlásek břemene víc a strhneš velblouda). Je-li břemeno už jednou dost těžké, pak vlásek navíc může konečně strhnout zvíře k zemi.

   Nu, co dělat - viděl jsem Blommerse a už dvakrát jsem s ním hovořil v Scheveningen; viděl několik mých studií a vyzval mě, abych k němu někdy přišel. Namaloval jsem tam několik studií, kousek moře, brambořiště, pole s lidmi spravujícími sítě, a doma chlapa v brambořišti, zelí, rostoucí na prázdných místech mezi bramborovou natí, a nyní pracuji na velké kresbě správkárny sítí.

   Ale přece cítím, jak pozbývám chuti, neboť člověk přece nakonec potřebuje pevnou oporu. Hleď, že mi říkáš, nespoléhej na budoucnost - to je zrovna tak, jako bys sám, pokud jde o mne, neměl už naděje.

   Je tomu tak? Nemohu za to, starostmi nevím kudy kam a přál bych si, abys byl někdy tady.

   Říkáš, že kopie jsou trochu slabé v účinku - nu, to mě ani dost málo neudivuje, uvážím-li, že fysický stav člověka má vliv na jeho práci; můj život je příliš suchopárný a příliš hubený - skutečně; Theo, už kvůli práci museli bychom se trochu víc najíst, ale na to nestačilo, a tak to také zůstane, nenabudu-li nějakým způsobem trochu víc volnosti pohybu.

   Nemůžeš-li sám nic poslat, ukaž proto, prosím, fotografie Buhotovi nebo komu chceš, a pokus se, jestli je to možné, nalézt s jeho pomocí odbyt. Skoro lituji, že jsem opět začal malovat, neboť jestli nebudu moci uskutečnit tuto práci, pak bych ji raději hned nechal. Vždyť bez barvy to nejde a barva je drahá, a poněvadž beztoho musím Leursovi a Stamovi ještě něco platit, nemohu si nechat svůj dluh ještě víc narůst.

   A přece tak rád maluji!

   Když jsem se opět do toho pustil, začaly mě opět více těšit věci z loňska, a proto jsem si zas rozvěsil v atelieru některé malby.

   Moře, které vášnivě miluji, musí se malovat, neboť jinak se nedá pochopit. Hle, Theo, mou jedinou nadějí je, že neztrácíš odvahu, ale skutečně, začínáš-li takto hovořit, jako "do budoucna si nedělej žádnou naději", pak se stávám melancholickým; neboť musíš mít odvahu a energii něco poslat, jinak nejsem s to, aniž to je v mé moci, dostat se dál, ježto ti, kdo by mohli být přáteli, stali se mými nepřáteli, a jak to vypadá, chtějí jimi také zůstat.

   Uvažuj o tom - přece jsem vlastně neudělal nic, co by mohlo motivovat toto chování, aspoň ne, co může motivovat, že se Mauve nebo T. nebo . M. chovají ke mně chladně, že ani jednou nechtějí něco ode mne vidět nebo se mnou slovo promluvit. Uznávám, že je lidské, odcizí-li se člověk kvůli té či oné věci, ale udržovat toto odcizení i ještě nyní po roce, když jsem se pokusil je urovnat - to není hezké.
   Pro dnešek končím otázkou: Theo, kdybys byl mohl předvídat moje dnešní práce, když jsi začal hovořit o mém malování, byli bychom váhali, abych se stal malířem (nebo kreslířem, to je stejné), nebo byli bychom to uznali za správné?

   Nevěřím, že bychom byli tehdy váhali prosadit to, kdybychom byli mohli na př. předvídat tyto fotografie, neboť, že ano, přece je třeba malířské ruky a malířského oka, aby takový motiv z dun dovolil v té či jiné formě vytěžit skutečnost.

   Teď se však cítím často tak nešťastný, že pozbývám odvahy, vidím-li, že lidé zůstávají nenávistní a chladní. A nakonec znova okřívám a znova začínám pracovat a směji se tomu, a poněvadž nyní pracuji a nenechávám žádný den minout bez práce, myslím, že si docela smím dělat naději na budoucnost; to si ovšem neuvědomuji v každém okamžiku, neboť to Ti říkám: nemám zbytečný fráneček mozku, abych filosofoval o budoucnosti, ani abych se odstrašoval, ani abych se utěšoval; vydržet přítomnou dobu a nenechat ji přejít bez pokusu něco z ní vytěžit, hle, to považuji za svou povinnost.

   I Ty se tedy pokus vzhledem ke mně přikládat velkou váhu dnešku a nech nás uskutečnit, co můžeme, a sice raději dnes nežli zítra.

   Jde-li však jen o peněžní otázku, a zachováš-li mé práci jen jako přítel a bratr trochu sympatie, potom, Theo, není třeba, abys mě šetřil.

   Udržím-li si jen po té stránce Tvou sympatii, pak mi na všem ostatním srdečně málo záleží, a potom už to budeme hledět klidně a chladnokrevně zařídit. Kdyby  však vůbec pro budoucnost nebyla žádná naděje, pokud jde o finanční záležitosti, pak bych navrhoval: přesídlím z města do vesnice daleko na venkov; tím bych ušetřil polovičku činže a za tytéž peníze, které tu musím vydávat za špatné jídlo, dostal bych tam dobré a zdravé - a to potřebuje žena a maličký, a já vlastně také. A také s modely mohl bych si to potom ještě snad výhodnějši zařídit.

   Víš, loni v létě jsem maloval - a teď jsem si zase jednou rozvěsil různé studie, poněvadž jsem při práci na nových věcech pozoroval, že v nich přece něco vězí. Malování mi nepřímo pomáhalo při kresbách, které jsem dělal v zimě a časně z jara, a jimi jsem se také dostal k těmto posledním kresbám.

   Nyní však cítím, že by bylo dobře, kdybych zase jednou delší dobu maloval, a že to nutně potřebuji, abych se i v kresbách stal důraznější.

   Měl jsem v úmyslu namalovat v trochu větších rozměrech ženu sedící v trávě a spravující sítě. Ale po Tvé poznámce to nechávám, až bych si s Tebou promluvil. Nyní jsem dostal nátisky autografií, kterou jsou však slabé; ten muž nyní říká, že by byl musel vlastně použít víc inkoustu a že dá ještě lepší. Na tom nezáleží, už jsem se pokusil vytvořit běžné skizzy v malém formátu, jakých je třeba pro ilustrace.

   Ach, Theo, mohl bych dělat větší pokroky, kdybych byl bohatší. Tu si však nevím rady, všude mi překážejí výdaje. Když čtu životopis toho či onoho malíře, vidím, že všichni potřebovali peníze a stávali se nešťastnými, když se nemohli dostat kupředu.

   Piš brzy, neboť se necítím zdráv a nevím, mám-li se odvážit prosadit Scheveningen, poněvadž to je opět spojeno s výlohami za potřeby k malování. Mezitím jsem hovořil ještě jednou s Breitnerem o oněch třech komposicích. Skutečně je udělal ve chvíli špatného stavu. Říkal mi, že se diví, že je tak udělal, a ukazoval mi změněnou komposici pijáka a studie sprostých pouličních žen, které byly nekonečně lepší. Dále jsem viděl několik načatých akvarelů a obraz kovárny, které byly dělány s klidnější hlavou a jistější rukou. Četl jsem knihu, kterou mi půjčil: "Soeur Philomene" od de Goncourtů, kteří také napsali jednoho "Gavarniho" Děj se odehrává v nemocnici : velmi dobré.  

   Doufal jsem, že bys mi mohl něco poslat - především mi však musíš v každém případě, nemáš-li peníze, brzy napsat, neboť úkolem za takových okolností je neztrácet odvahu.

   Kresby, jejich fotografie jsem si dal pořídit, nejsou, myslím, v tónu ještě dost hluboké, dělají dojem ještě dost nezvládnuté přírody, ale srovnávám-li je s tím, co jsem dělal z počátku, s postavami z dřívějška, pak myslím, že bych se nezměnil, když v nich vidím pokrok, a tento směr nesmím nikdy opustit.

   Pokusme se tedy strádat. Jen bych si přál, abys někdy přijel.

   V každém případě brzy piš, sbohem, se stiskem ruky

                                                  zcela Tvůj Vincent.

   Shledávám, Theo, že není dobře, když člověk víc vydává, nežli dostává - ale když jde o otázku, má-li člověk nechat práce anebo pokračovat, tu jsem pro pokračování v práci až do krajnosti.

   Millet a ostatní naši předchůdci to prosadili - až k soudnímu vykonavateli, ano, mnozí seděli i v žaláři, jiní se museli neustále stěhovat z místa na místo, nevidím však, že by kvůli tomu byli přestali.

   U mne je to však teprve začátek a jako temný stín vidím v dáli pokračování, a to mi občas kalí práci.