Vincent van Gogh, Dopisy (180)

   Milý Theo!

   Dnes ráno ke mně přišel muž, který mi spravoval před třemi týdny lampu a od něhož jsem zároveň koupil jakési hliněné nádobí, které mi sám vnutil. Vyčítal mi, a to s notným rámusem, proklínáním a nadávkami, že jsem nedávno zaplatil jeho sousedovi a jemu ne. Povídám mu, že mu zaplatím, až dostanu peníze, ale v této chvíli že nemám - a to byl olej do ohně. Žádám ho, aby odešel a konečně ho strkám ze dveří, ale on bezpochyby právě na to čekal; popadl mě za límec a mrštil mnou o zeď, takže jsem se jak dlouhý tak široký složil na podlahu.

   Z toho můžeš vidět, s jakými patáliemi musí člověk bojovat. Takové chlapisko je silnější než já, že ano - ale lidé se neostýchají. Nu, a takoví jsou všichni drobní kramáři atd., s nimiž má člověk co dělat kvůli všedním potřebám. Přicházejí, i když je nevoláš, a žadoní o zakázku, i když člověk chodí k jinému - musí-li je však potom člověk nechat čekat na zaplacení někdy déle nežli osm dní, pak je z toho hádka a spor. Nu, už jsou takoví, a co lze konečně proti tomu namítat - věru i oni sami jsou někdy v úzkých. Uvědomuji Tě o tomto případu, abych Ti ukázal, jak nutně potřebuji vydělat trochu peněz.

   Když jsem chodil do Scheveningen, musel jsem opět nechat několik lidí čekat.

   Mám poněkud starost, bratře, a dost mrzutostí a námahy. Toužebně čekám na Tvůj příjezd, poněvadž bych si přál rozhodnout, mám-li se přestěhovat či nemá. Abych s e tu mohl zdržet, musel bych trochu víc vydělávat - to málo, jež mi schází, činí mi tu život neudržitelný. Ostatně přesto se mi práce daří, neboť veškeré patálie nemohou mi ani ubírat k ní chuti, ani způsobit, abych přece to či ono neuskutečnil.

   U de Bocka stojí dvě malé mariny, jedna s rozbouřeným a druhá s klidným mořem - žánr, v jakém bych chtěl neobyčejně rád pracovat. Včera jsem dělal selské obydlí s červenou střechou a vysokými stromy.

   Malování figurálních studií by mi teď, myslím, prospělo kvůli mnoha věcem; začal jsem je s chlapcem v brambořišti a s jiným v zahradě u tyčkového plotu. Musel bych se toho však chopit energicky. Událost z dnešního rána mi ukazuje, že je mou povinností nějak to zařídit - musím se omezit v bydlení, asi tak, že bych přesídlil do malé vesnice, kdybych tu neměl naději na trochu větší volnost pohybu. Atelier je tu jinak dost praktický, a není tu nouze o pěkné motivy. Všude také není moře. 

   Je pravda, že se necítím dost silný, jak jsem ti říkal - nyní se dostavily bolesti mezi lopatkami a na bederních obratlích; někdy to mívám častěji, vím však ze zkušenosti, že potom musí být člověk poněkud opatrný, neboť jinak zeslábne a nemůže se z toho tak lehce znova zotavit.

   Skoro se toho vzdávám. Moje poměry byly v poslední době příliš tísnivé, a plán, naklonit si opět tvrdošíjnou rozumnou prací přátele z dřívějška, se mi zhatil.

   Theo, snad by bylo dobře, kdybychom si někdy pohovořili o určité záležitosti - neříkám, že by se o ní muselo zrovna teď hovořit, ale mohly by nastat chmurnější dny a pro tento případ bych se chtěl s Tebou dohodnout.

   Moje studie a všechno, co je v atelieru rozpracováno, je zcela Tvým vlastnictvím.

   V této chvíli - opakuji - není třeba ještě o tom hovořit, ale co nevidět, na př. pro neplacení daní, přece by snad někdo chtěl věci prodat, a pro tento případ bych si přál odstranit práce do bezpečí a z domu. Jde o mé studie, které bych mohl při pozdějších pracích těžko postrádat, o věci s nimiž jsem se hodně namořil. 

   V naší ulici není až dodnes jediný člověk, který by platil daně; přesto však byly všem vyměřeny různé poplatky, i mně, dvakrát ke mně přišla odhadní komise; ukázal jsem jim jenom čtyři kuchyňské židle a nenatřený stůl a řekl jsem jim že bych podle zákona nemohl být tak vysoko odhadnut. A až by našli u nějakého malíře koberce, klavíry, starožitnosti atd., pak by nikoli neprávem zapsali takového muže jako schopného placení, u mne však nejsou žádné luxusní předměty, ale děti, u mne tedy nemají co brát.

   Nato mi poslali upomínku; nestaral jsem se však o to, a když zase jednou ke mně přišli, řekl jsem jim, že je marné ji posílat, poněvadž jsem si s ní jednoduše zapálil dýmku. Nemám nic a mé čtyři židle, můj stůl atd. by nic nevynesly; nové nestály tolik, kolik mi chtěli vyměřit.

   Od té doby mě nechali tedy na pokoji, teď je to už několik měsíců; a ostatní lidé v naší ulici také neplatí. Ale poněvadž už o tom hovoříme, přál jsem si vědět, kde bych si mohl ukrýt do bezpečí studie, kdyby toho bylo třeba. Nu, snad bych je mohl odnést k v.d.Weelovi nebo k někomu jinému, rovněž malířské potřeby.

   Ještě pořád mám určitou naději, že najdeš věci, až přijdeš do atelieru, pro něž se snad přece sežene sběratel, i když nemají valnou obchodní cenu. Hotových prací je dost.

   V podstatě jsem přese všechno nepocítil zbabělost; naopak mohu souhlasit s tím, co jsem nedávno četl v Zolovi: "Platím-li nyní něco, je to proto, že jsem sám a že nenávidím neomalence, slabochy, cyniky, posměváčky, blbce a hlupáky." Ale nehledě k tomu je přece zcela možné, že zůstanu-li tu, nebudu moci čelit obléhání. Právě proto, že je to všechno ještě v začátcích, už nyní Ti o tom píši. Nejlepší východisko by snad bylo, zkusit to s levnějším bydlením.
   V.d.Weele obdržel za obraz stříbrnou medaili; dvojnásob a trojnásob si ji zasloužil; těší mě, že ji dostal.
   Mnoho jsem se napřemýšlel o v.d.Weelově obrazu, poněvadž jsem ho viděl částečně vznikat a často jsem s ním o něm hovořil a hned jsem byl pro něj zaujat.
   Jsem přesvědčen, Theo, že i já při pravidelné a klidné soustavné práci později budu moci také jednou něco takového udělat.
   Ale to bych musel v každém případě prodělat ještě období tvrdošíjného malování, a proto bych nesměl být bez prostředků; myslím však, že bude obtížné si je opatřit.
   V.d.Weele to dělá tak, že polovinu svého času obětuje věcem, které nedělá pro svou zálibu, ty mu však umožňují zaplňovat si skřínku na barvy a jíst atd. Kdyby se snad mezi mými pracemi našel kus, který by lidé chtěli mít, snad by se mi to potom také podařilo.
   Nezáleželo by mi tak na samém prodeji, jen kdyby to bylo nutné kvůli další práci; bez obalu Ti říkám, že se v praxi uplatňuje jen málo z myšlenek o umění, které jsem si osvojil v období u Goupila; můj vkus ovšem zůstal stejný. Díla nevznikají tak, jak si to představuje obchodník - život malíře je jiný, studium je jiné. Přestože bych sotva mohl říci o tom něco určitého, věřím nyní výroku Daubighyho: "Nevážím si víc obrazů, které mi nejvíc vynášejí." Kdybych to však byl slyšel, když jsem byl u G.&Co., myslel bych, že to řekl jen tak ze zvyku to říkat. Sbohem chlapče, jsem v tísni, a co Ti píši o dnešní ranní půtce, může Ti dokázat, že lidé nejsou ke mně příliš shovívaví. Kdyby nosil člověk cylindr a nevím co ještě víc, bezpochyby by se spíš drželi v určité vzdálenosti. Vůči těmto věcem je člověk přece poněkud nedůtklivý a podobná věc je nepříjemná.
   Nu, přál bych si, kdyby se mezi pracemi našlo něco, co by mi mohlo zjednat trochu volnosti pohybu. Sbohem, piš brzy, toužím po tom.
                                                                  Zcela Tvůj Vincent.

S menší sklíčeností bych hleděl do budoucna, kdybych byl méně neobratný ve styku s lidmi. Bez Tebe bych prostě nemohl nalézt kupce, zatím co se mi to s Tvou pomocí ponenáhlu podaří. A činíme-li se, seč jsme, půjde to a udržíme se na povrchu - ovšem musíme držet pohromadě. Teď však potřebuji, abychom se někdy spolu sešli a společně rozvážili, oč musíme usilovat.
   Občas se sice bavím s de Bockem a s jinými malíři, nehovořím však s nimi o těchto věcech tak jako s někým, jemuž zcela důvěřuji; je hodně věcí, o nichž nemusí vědět.
   Nu, takové věci, jako tu malou příhodu z dnešního rána, nepokládám ovšem za moc závažnou, ale při styku s mnoha nepříjemnostmi, které přicházejí zvenčí, přece člověk pociťuje potřebu - aby někdy mohl na všechno zapomenout - pohovořit si občas s někým, kdo naprosto chápe naše záležitosti a projevuje s nimi soucit.
   Při těch všedních stycích si počínám tak, že se zkrátka probíjím, zatím co si soukromé záležitosti nechávám pro sebe. Má-li však člověk trochu citu, pak mu nestačí tyto všední styky; potom hledá opravdové přátelství a důvěru.Právě proto, že mé tělo začíná podléhat, že cítím, jak mi ubývá síly snášet trampoty, říkám Ti přímo, že potřebuji zase jednou být s Tebou pohromadě a shledat se s Tebou.
   Letos jsem bojoval, jen abych si mohl udržet atelier - soustavná práce se mi někdy stávala strašně obtížnou. A nyní si musím obnovit sílu.
   Napiš mi, jde-li to nějak - a ono to půjde - v mezidobí, nežli se spolu uvidíme. Musím pokračovat v práci, často mě však přemáhá pocit únavy, celkové slabosti - následek příliš velké námahy - který se pořád opakuje a proti němuž musím něco dělat, neboť jinak by to bylo stále horší.
   Něco podobného bych neřekl de Bockovi nebo někomu jinému - ale Tobě dost důvěřuji, abych Ti to mohl říci. Nyní je prostě má síla poněkud vyčerpaná, poněvadž jsem jí víc vyplýtval, nežli mohu postrádat - že bych však proto ztratil odvahu anebo že bych se chtěl něčeho vzdát, o tom nemůže být řeči.
   Všechno celkem záleží na tom, že si budeme nadále rozumět a že si udržíme opravdu vřelé přátelství. Přijde-li potom nějaké neštěstí, budeme mu vzdorovat - ale, bratře, zůstaňme si navzájem věrni.
   Já přitom získávám všechno, neboť bez Tebe bych to nemohl až dodnes vydržet - Ty přitom nezískáváš nic, leda pocit, že jsi někomu dopomohl ke kariéře, která by mu byla bez Tvé pomoci odepřena. A později - nu, kdoví, co takto ještě někdy spolu uskutečníme. Abych mohl dobře malovat, budu se ovšem muset ještě nějakou dobu trápit, ale až uvidíš studie, přece, myslím, uznáš, že to není nesmysl.
   Že Ti nyní tak často píši o nedostatku peněz, nu, to proto, že je jich naléhavě třeba. Člověk nesmí příliš tělesně slábnout a jeho cit nesmí být příliš pokořován. Horší-li se to a jestliže mě příliš pálí půda pod nohama, je mou povinností uvažovat, zdali by se nedaly poměry trochu snesitelně upravit.

  

Vincent van Gogh, Dopisy (179)

 

V neděli večer.

   Milý bratře!

   Nevím, zdali je to horečka, nebo jsou-li to nervy nebo něco jiného - ale necítím se zdráv. V souvislosti s různými jinými věcmi myslím na poznámku v Tvém dopisu víc než je, doufám, třeba. Pociťuji neklid, jemuž se nedovedu ubránit, ačkoli jsem se ho pokusil potlačit.

   Možná, že nic není; možná však, že skutečně něco je - jestli tedy je tu něco, řekni rovnou, jaké překážky jsou v cestě.

   V každém případě někdy napiš - můžeš-li, obratem - zdali se něco stalo či nestalo. Nemohu za to, činím-li to bez důvodu, ale najednou se cítím tak nešťastný, může to být i reakce, poněvadž jsem příliš přepjal své síly.

   Rozhodně mi, chlapče, napiš; dostals fotografie? Ještě se jdu trochu projít, abych viděl, zdali to pomine.

   Mnoho pozdravů.

                                              Zcela Tvůj Vincent

   Kromě Tebe nemám vlastně přítele, a když se cítím nešťastný, myslím na Tebe. Jen bych si přál, abys tu někdy byl - potom bychom přece mohli ještě jednou uvažovat o přestěhování na venkov.

   Nehledě k tomu, o čem jsem Tě zpravil, nic zvláštního mi jinak neschází; věci se daří - ale dojista jsem si přivodil horečku nebo něco podobného, a proto se teď cítím nešťastný.

   Musel jsem opět napravo a nalevo poplatit, domácímu, pekaři, obchodníku, ševci, a co mi zbývá, není mnoho. Ach, a nejhorší je, že člověk začíná po mnoha týdnech pociťovat občas celkovou únavu a že pozbývá síly snášet takové útrapy.

   I když mi, bratře, nemůžeš okamžitě něco poslat, snaž se v každém případě, abys mi obratem napsal, můžeš-li.

   A co se týče zmíněné budoucnosti - je-li nebezpečí nablízku, jen mi to klidně řekni, člověk zpravený platí za dva, je dobře, ví-li člověk přesně, proti čemu má bojovat.

   Také dnes jsem ještě pracoval, ale najednou mě zachvátila nevolnost až do morku kostí, o jejíž příčině nevím nic přesného.

   V takových chvílích chtěl bych být ze železa, a zlobím se, že jsem jenom z masa a z krve.

   Dnes časně zrána jsem Ti napsal, ale když jsem odeslal dopis, bylo mi zrovna tak, jako by se nyní nakupily veškeré starosti, které jsem už měl s tím nebo s oním, a tu mi bylo skutečně těžko, poněvadž jsem se nemohl domyslit budoucnosti. Neumím to jinak říci, ale nedovedu pochopit, proč by to nemělo jít s prací kupředu. Ulpěl jsem na ní celým srdcem, a tu se mi objevila, aspoň v této chvíli, jako omyl.

   Ale chlapče, vždyť to sám víš lépe - na co by měl tedy člověk v praktickém skutečném životě upřít svou sílu, svou mysl a své duševní napětí?

   Člověk se musí jednoduše něčeho chopit a říci: to chci dělat - a potom to musí prosadit. Nu, to se může pak úplně zvrtnout, člověk se může hnát hlavou proti zdi, není-li to lidem po chuti - ale to si netřeba brát k srdci, není-liž pravda? Nemyslím, že by se člověk musel kvůli tomu cítit nešťastný, ale často se mu toho přihází příliš mnoho, a tu je mu nanic, i když vůbec nechce.

   Zamyslím-li se teď občas, vlastně lituji, že jsem tehdy někde v Borinagi neonemocněl a nezahynul, místo abych začínal s malováním. Vždyť jsem Ti jenom na obtíž, ale za to přece nemohu, neboť aby člověk mohl konat něco dobrého, musí prodělat složitý vývoj. Ale proto přece není špatné, věnuje-li člověk veškeré své úsilí tomu, co právě dělá, a proto měli by se najít lidé, kteří by se na to dívali v souvislosti s celou mou orientací a s mým snažením a nežádali by ode mne, abych..., ba věru, nevím, co vlastně chtějí.
   V této chvíli vidím všechno černě. Ještě kdybych byl sám, nyní ale musím myslet na ženu a děti, ubohé ovečky, které bych chtěl opatrovat a za které se ještě ke všemu cítím odpovědný.
   V poslední době to šlo se ženou dobře.
   O těchto věcech nemohu s nimi hovořit, ale v nitru mě dnes jímala hrozná úzkost. Jediné, co mohu dělat, je pracovat, a jestliže ani to nepomůže, jsem bezradný.
   A hle, abych teď mohl pracovat, závisí na tom, podaří-li se mi věci prodat, neboť mám výdaje, a čím víc pracuji, tím víc vzrůstají (i když ne ve všech případech). Kdybych nemohl nic prodat, ježto nemám žádné jiné příjmy, byly by mi znemožněny určité výkony, které by se jinak byly samy dostavily. Zkrátka, holečku, bojím se; povšechný stav záležitostí mi nahání víc strachu, nežli jsem s to snést, a proto Ti tu sděluji své myšlenky. Jen bych si přál, abys brzy přijel. Nuže, především ať o Tobě zase něco uslyším, toužím po tom. O těchto věcech nemohu přece hovořit s nikým jiným nežli s Tebou, vždyť ostatní nemají s tím nic společného a také jim do toho nic není.

Vincent van Gogh, Dopisy (178)

   Milý Theo!

   Děkuji Ti za dopis a přiložený obnos, ačkoli nemohu potlačit pocit smutku, poněvadž mi píšeš: "Do budoucna Ti mohu dát jen málo naděje."

   Myslíš-li přitom výhradně na finanční záležitosti, pak nebudu kvůli tomu věšet hlavu; kdybych to měl však chápat, jako by se to týkalo mé práce, pak opravdu nevím, čím jsem si to zasloužil.

   A to přichází zrovna teď, když Ti mohu poslat na zkoušku kopie fotografií několika posledních kreseb, které jsem Ti už před časem slíbil; nemohl jsem je však vyzvednout, poněvadž jsem měl prázdnou kapsu.

   Nevím, cos tím mínil, také to nemohu vědět, poněvadž Tvůj dopis byl příliš krátký, ale nečekaně mi vrazil dýku do srdce. Přece bych nyní rád věděl, jak je to - zdali jsi zpozoroval, že jsem neudělal žádné pokroky nebo něco podobného.

   Pokud jde o finanční záležitosti, vzpomeň si, že jsem Ti odpověděl, když jsi mi před několika měsíci psal o špatných časech: dobrá, to je pro nás oba důvodem dvojnásob se přičinit; pokus se posílat mi jen to nejnutnější, ze všech sil se vynasnažím dostat se o kus dál a potom se nám snad podaří něco podniknout u ilustrovaných časopisů.

   Od té doby jsem se pustil do různých větších komposic, které jsou vděčnějším námětem nežli jednotlivé figurální studie.

   A teď je tu má první zásilka fotografií, které, jak jsem myslel, bys mohl podle potřeby ukázat tomu či onomu, zrovna když mi píšeš: "Pro budoucnost Ti mohu dát jen málo naděje."

   Jde o něco zvláštního?

   Tyto věci mě poněkud znervosňují, musíš mi tedy opět brzy napsat. Jak vidíš, dal jsem si zhotovit fotografie Rozsevače, Kopáčů bramborů, Rašelináře. Ještě jsem však udělal jiné kresby: Pískovnu, pálení pýru, Hromady smetí, Kopáče bramborů, Nosiče uhlí, a tento týden jsem pracoval na Spravování sítí (rybářské ženy v Scheveningen). A potom jsem načal ještě dvě větší komposice s dělníky v dunách (jednu z nich jsem ukazoval T.); ty bych si obzvlášť přál dodělat, ačkoli mi to dá ještě mnoho práce.

  Jsou to dlouhé řady kopáčů, chudáci placení městem - před kusem duny, která má být rozkopána. Ale to je nesmírně těžká práce.

   Počáteční myšlenku toho vidíš v "Rašelinářích".

   Po Tvých slovech, bratře, nebyl bych tak melancholický, kdybys nepřipojil, co mi působí starost. Říkáš: "Doufejme v lepší časy." -

   Hleď, to je jedna z věcí, s nimiž se musí asi opatrně zacházet. Naděje na lepší časy se nesmí projevovat jako pocit, nýbrž jako čin v přítomnosti. Moje konání však nyní závisí na Tvém jednání potud, že bych nemohl pokračovat v práci, kdybys mi méně posílal a mně by nezbývalo nic než beznaděje.

   Právě, že doufám v lepší časy, s veškerým úsilím jsem se pustil do práce "v přítomnosti" - aniž jsem příliš myslil na budoucnost, v důvěře, že každá práce musí být odměněna, přestože jsem musil pořád víc omezovat výdaje za jídlo, nápoje a šaty, týden co týden víc a víc.

   A teď se právě naskytla otázka, mám-li odejít do Scheveningen; otázka, mám-li malovat. Myslel jsem si: ach co, musím to prosadit. Ale teď bych si přál, hochu, abych s tím nezačínal, neboť to zvyšuje výlohy a já nic nemám.

   V poslední době ubíhaly týdny, mnoho, mnoho týdnů a měsíců, kdy se výlohy za maličkost stávaly pořád tísnivější, takže přes veškerou trýzeň, veškeré lámání hlavy a veškerou spořivost jsem se nemohl nakonec už s nimi vypořádat. Když přijdou od Tebe peníze, musím s nimi nejen vystačit deset dní, nýbrž okamžitě tolik splatit, že těch deset dní, které mám před sebou, hned od prvého dne nemůže být hubenějších. A žena musí kojit dítě, a dítě je silné a roste, a tu je často mrzutá, že nemá dost mléka.

   Nu, a někdy také já, když sedím v dunách nebo kde zrovna jsem, pociťují nesmírnou slabost, poněvadž mám prázdný žaludek. Boty jsou záplatované a celé roztrhané, a pak je tu ještě mnoho jiných malých mizérií - z nichž se člověku leda dělají vrásky.

   Nu, to všechno by však, Theo, nic nebylo, kdybych jen mohl dál myslet, že to přece půjde, že to musím prosadit.

   Ale Tvoje poznámka "pro budoucnost Ti mohu dát jen málo naděje" je pro mne jako "the hair that breaks the camels back at last".* (o vlásek břemene víc a strhneš velblouda). Je-li břemeno už jednou dost těžké, pak vlásek navíc může konečně strhnout zvíře k zemi.

   Nu, co dělat - viděl jsem Blommerse a už dvakrát jsem s ním hovořil v Scheveningen; viděl několik mých studií a vyzval mě, abych k němu někdy přišel. Namaloval jsem tam několik studií, kousek moře, brambořiště, pole s lidmi spravujícími sítě, a doma chlapa v brambořišti, zelí, rostoucí na prázdných místech mezi bramborovou natí, a nyní pracuji na velké kresbě správkárny sítí.

   Ale přece cítím, jak pozbývám chuti, neboť člověk přece nakonec potřebuje pevnou oporu. Hleď, že mi říkáš, nespoléhej na budoucnost - to je zrovna tak, jako bys sám, pokud jde o mne, neměl už naděje.

   Je tomu tak? Nemohu za to, starostmi nevím kudy kam a přál bych si, abys byl někdy tady.

   Říkáš, že kopie jsou trochu slabé v účinku - nu, to mě ani dost málo neudivuje, uvážím-li, že fysický stav člověka má vliv na jeho práci; můj život je příliš suchopárný a příliš hubený - skutečně; Theo, už kvůli práci museli bychom se trochu víc najíst, ale na to nestačilo, a tak to také zůstane, nenabudu-li nějakým způsobem trochu víc volnosti pohybu.

   Nemůžeš-li sám nic poslat, ukaž proto, prosím, fotografie Buhotovi nebo komu chceš, a pokus se, jestli je to možné, nalézt s jeho pomocí odbyt. Skoro lituji, že jsem opět začal malovat, neboť jestli nebudu moci uskutečnit tuto práci, pak bych ji raději hned nechal. Vždyť bez barvy to nejde a barva je drahá, a poněvadž beztoho musím Leursovi a Stamovi ještě něco platit, nemohu si nechat svůj dluh ještě víc narůst.

   A přece tak rád maluji!

   Když jsem se opět do toho pustil, začaly mě opět více těšit věci z loňska, a proto jsem si zas rozvěsil v atelieru některé malby.

   Moře, které vášnivě miluji, musí se malovat, neboť jinak se nedá pochopit. Hle, Theo, mou jedinou nadějí je, že neztrácíš odvahu, ale skutečně, začínáš-li takto hovořit, jako "do budoucna si nedělej žádnou naději", pak se stávám melancholickým; neboť musíš mít odvahu a energii něco poslat, jinak nejsem s to, aniž to je v mé moci, dostat se dál, ježto ti, kdo by mohli být přáteli, stali se mými nepřáteli, a jak to vypadá, chtějí jimi také zůstat.

   Uvažuj o tom - přece jsem vlastně neudělal nic, co by mohlo motivovat toto chování, aspoň ne, co může motivovat, že se Mauve nebo T. nebo . M. chovají ke mně chladně, že ani jednou nechtějí něco ode mne vidět nebo se mnou slovo promluvit. Uznávám, že je lidské, odcizí-li se člověk kvůli té či oné věci, ale udržovat toto odcizení i ještě nyní po roce, když jsem se pokusil je urovnat - to není hezké.
   Pro dnešek končím otázkou: Theo, kdybys byl mohl předvídat moje dnešní práce, když jsi začal hovořit o mém malování, byli bychom váhali, abych se stal malířem (nebo kreslířem, to je stejné), nebo byli bychom to uznali za správné?

   Nevěřím, že bychom byli tehdy váhali prosadit to, kdybychom byli mohli na př. předvídat tyto fotografie, neboť, že ano, přece je třeba malířské ruky a malířského oka, aby takový motiv z dun dovolil v té či jiné formě vytěžit skutečnost.

   Teď se však cítím často tak nešťastný, že pozbývám odvahy, vidím-li, že lidé zůstávají nenávistní a chladní. A nakonec znova okřívám a znova začínám pracovat a směji se tomu, a poněvadž nyní pracuji a nenechávám žádný den minout bez práce, myslím, že si docela smím dělat naději na budoucnost; to si ovšem neuvědomuji v každém okamžiku, neboť to Ti říkám: nemám zbytečný fráneček mozku, abych filosofoval o budoucnosti, ani abych se odstrašoval, ani abych se utěšoval; vydržet přítomnou dobu a nenechat ji přejít bez pokusu něco z ní vytěžit, hle, to považuji za svou povinnost.

   I Ty se tedy pokus vzhledem ke mně přikládat velkou váhu dnešku a nech nás uskutečnit, co můžeme, a sice raději dnes nežli zítra.

   Jde-li však jen o peněžní otázku, a zachováš-li mé práci jen jako přítel a bratr trochu sympatie, potom, Theo, není třeba, abys mě šetřil.

   Udržím-li si jen po té stránce Tvou sympatii, pak mi na všem ostatním srdečně málo záleží, a potom už to budeme hledět klidně a chladnokrevně zařídit. Kdyby  však vůbec pro budoucnost nebyla žádná naděje, pokud jde o finanční záležitosti, pak bych navrhoval: přesídlím z města do vesnice daleko na venkov; tím bych ušetřil polovičku činže a za tytéž peníze, které tu musím vydávat za špatné jídlo, dostal bych tam dobré a zdravé - a to potřebuje žena a maličký, a já vlastně také. A také s modely mohl bych si to potom ještě snad výhodnějši zařídit.

   Víš, loni v létě jsem maloval - a teď jsem si zase jednou rozvěsil různé studie, poněvadž jsem při práci na nových věcech pozoroval, že v nich přece něco vězí. Malování mi nepřímo pomáhalo při kresbách, které jsem dělal v zimě a časně z jara, a jimi jsem se také dostal k těmto posledním kresbám.

   Nyní však cítím, že by bylo dobře, kdybych zase jednou delší dobu maloval, a že to nutně potřebuji, abych se i v kresbách stal důraznější.

   Měl jsem v úmyslu namalovat v trochu větších rozměrech ženu sedící v trávě a spravující sítě. Ale po Tvé poznámce to nechávám, až bych si s Tebou promluvil. Nyní jsem dostal nátisky autografií, kterou jsou však slabé; ten muž nyní říká, že by byl musel vlastně použít víc inkoustu a že dá ještě lepší. Na tom nezáleží, už jsem se pokusil vytvořit běžné skizzy v malém formátu, jakých je třeba pro ilustrace.

   Ach, Theo, mohl bych dělat větší pokroky, kdybych byl bohatší. Tu si však nevím rady, všude mi překážejí výdaje. Když čtu životopis toho či onoho malíře, vidím, že všichni potřebovali peníze a stávali se nešťastnými, když se nemohli dostat kupředu.

   Piš brzy, neboť se necítím zdráv a nevím, mám-li se odvážit prosadit Scheveningen, poněvadž to je opět spojeno s výlohami za potřeby k malování. Mezitím jsem hovořil ještě jednou s Breitnerem o oněch třech komposicích. Skutečně je udělal ve chvíli špatného stavu. Říkal mi, že se diví, že je tak udělal, a ukazoval mi změněnou komposici pijáka a studie sprostých pouličních žen, které byly nekonečně lepší. Dále jsem viděl několik načatých akvarelů a obraz kovárny, které byly dělány s klidnější hlavou a jistější rukou. Četl jsem knihu, kterou mi půjčil: "Soeur Philomene" od de Goncourtů, kteří také napsali jednoho "Gavarniho" Děj se odehrává v nemocnici : velmi dobré.  

   Doufal jsem, že bys mi mohl něco poslat - především mi však musíš v každém případě, nemáš-li peníze, brzy napsat, neboť úkolem za takových okolností je neztrácet odvahu.

   Kresby, jejich fotografie jsem si dal pořídit, nejsou, myslím, v tónu ještě dost hluboké, dělají dojem ještě dost nezvládnuté přírody, ale srovnávám-li je s tím, co jsem dělal z počátku, s postavami z dřívějška, pak myslím, že bych se nezměnil, když v nich vidím pokrok, a tento směr nesmím nikdy opustit.

   Pokusme se tedy strádat. Jen bych si přál, abys někdy přijel.

   V každém případě brzy piš, sbohem, se stiskem ruky

                                                  zcela Tvůj Vincent.

   Shledávám, Theo, že není dobře, když člověk víc vydává, nežli dostává - ale když jde o otázku, má-li člověk nechat práce anebo pokračovat, tu jsem pro pokračování v práci až do krajnosti.

   Millet a ostatní naši předchůdci to prosadili - až k soudnímu vykonavateli, ano, mnozí seděli i v žaláři, jiní se museli neustále stěhovat z místa na místo, nevidím však, že by kvůli tomu byli přestali.

   U mne je to však teprve začátek a jako temný stín vidím v dáli pokračování, a to mi občas kalí práci.

Vincent van Gogh, Dopisy (177)

   Milý Theo!

   Poněkud toužebně jsem očekával Tvůj dopis, a proto mám z něho opět velkou radost. Tisíceré díky za něj.

   Je velmi zajímavé, co píšeš o výstavě. Jaký to byl obraz do Dupréa, který se Ti zvlášť líbil? Někdy mi musíš o něm ještě napsat.

   Tvůj popis Troyona a Rousseaua je tak jadrný, že mi postačí se o něj opřít, abych poněkud věděl, jak jsou dělány.

   Také v jiných obrazech z doby Troyonovy (pré communal) byla nálada, kterou, ač to nejsou obrazy figurální, přece možno nazvat dramatickou.

   Velmi správně řekl Israels o jednom Julesu Dupréovi (téže velikosti jako obrazy Mesdagovy): "To je zrovna jako figurální obraz." Jejich dramatičnost nám dovoluje v nich nalézt něco, co, jak říkáš, dopřává člověku pocítit: "Zobrazuje přírodu v okamžiku a stavu, kdy člověku lze do ní vstoupit zcela samému, bez společnosti."

   I Ruysdaelův "Keř" má hodně z toho.

   Neviděls někdy staré obrazy Jacqueovy? - bylo to tu snad trochu přehnáno, děláno pro efekt - no, vlastně přece ne - a právě pro ten efekt byly zvlášť pěkné; mnozí ovšem nepočítali tyto obrazy mezi jeho nejlepší.

   Poněvadž jsme mluvili o Rousseauovi - znáš Rousseaua od Richarda Wallace, okraj lesa na podzim po dešti s průhledem na bažinaté, do nekonečna se prostírající louky, na nichž se pasou krávy; první plán je velmi tónovaný. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších obrazů - má mnoho z obrazu s rudým sluncem, který visí v Luxembourgu. Dramatický efekt v obraze dopřává skoro víc nežli něco jiného v umění pochopit kout přírody osobitě viděný, člověka spojeného s přírodou; ostatně to nalézáme i na př. na Rembrandtových portrétech.

   Je v nich víc než příroda, je v nich něco ze zjevení. A dobře asi, že k tomu člověk cítí veškerou úctu a mlčí - i o tom se tak často říkalo, že je to přehnáno a vyumělkováno.

   Ano, a ještě Ti musím povědět, že de Bock byl jednou u mne - bylo to velmi milé. Včera přišel Breitner, kterého jsem nejmíň čekal, poněvadž svého času zdánlivě se mnou přerušil styk. Potěšilo mě to, ježto mi kdysi (na počátku zdejšího pobytu) připravil mnoho potěšení svými potulkami - vlastně vycházkami s ním nikoli do přírody, nýbrž i do města, abychom pátrali po typech a pěkných motivech. Zde v Haagu není nikdo, s kým bych to i ve městě dělal, neboť většinou tvrdí, že město je ošklivé, a ničeho si nevšímají. A přece i ve městě je občas velmi pěkně, nemám pravdu?

   Včera jsem na př. viděl v Noordeinde dělníky rozkopávat část ulice, ležící proti paláci, chlapy úplně bílé od vápenného prachu s vozíky a koňmi. Bylo chladné a větrné počasí, obloha šedivá a celek byl hodně osobitý.

   Loni jsem jednou spatřil v.d. Veldena - jednou večer u de Bocka, když jsme si u něho prohlíželi rytiny. Už jsem Ti psal, že tehdy udělal na mne velmi příznivý dojem, ačkoli málo mluvil, a toho večera neměl z něho člověk mnoho jako ze společníka. Ale ihned na mne udělal dojem, že je to správný poctivý malíř. Má čtverhrannou gótskou hlavu a v pohledu cosi brutálního nebo smělého, a přece měkkého; je hodně široce stavěn a je vlastně naprostým opakem Breitnera nebo de Bocka, je v něm cosi mužného, podmaňujícího, i když nemluví a nedělá nic zvláštního.

   Doufám, že se s ním někdy více sblížím - snad prostřednictvím v.d.Weela. Minulou neděli jsem byl u v.d.Weela, který pracoval na obraze - krávy v ohradě, k němuž si udělal jednu pořádnou studii. Nyní odjíždí na nějaký čas na venkov.

   Pro vystřídání jsem udělal v těchto dnech zas jednou v plenéru několik akvarelů, obilné pole a kousek brambořiště; mimoto jsem nakreslil ještě několik malých krajin, abych získal jakousi oporu pro vytváření půdy k několika figurálním kresbám, které plánuji.

   Toto jsou návrhy k figurálním kresbám - udělané docela povrchně. Hořejší: Pálení plevele - dolní: Návrat z brambořiště. Živě pomýšlím namalovat si určitý počet figurálních studií, to zvlášť kvůli dalším kresbám.

   Je pro mne radostná zpráva, že hodláš začátkem srpna přijet do Holandska, neboť se mi po Tobě stýská, jak jsem Ti dost často psal.
   Nu, ještě jednou jsem mluvil s de Bockem, mohu si u něho nechávat své věci, chci-li dělat v Scheveningen studie. Doufám, že co nevidět navštívím též zas jednou Blommerse. S de Bockem jsem hovořil o jeho obraze "Listopad" v Salonu,, jehož reprodukce v katalogu se mi opravdu líbila. Musí mít k tomu ještě skizzu, kterou bych si někdy přál vidět.
   Co se týče mého úmyslu odejet dříve nebo později na delší nebo kratší dobu do Londýna, myslím, že se mi tam spíše naskytne příležitost k zužitkování mých prací; kromě toho spoléhám na to, že bych se mohl ještě částečně mnohému přiučit, kdybych se tam seznámil s některými lidmi. Ujišťuji Tě, že bych tam neměl nouzi o látku ke kreslení. V docích na Temži by se mohly udělat pěkné věci! Nuže, až přijedeš, musíme si opět pohovořit o různých věcech. Doufám, že potom nebudeš mít naspěch, neboť máme dost látky k úvahám. Přál bych si ovšem, abych si mohl ještě jednou v Brabantsku udělat na podzim několik studií.
   Především bych si přál nakreslit studie brabantského statku, tkalce a vesnického hřbitova v Nuenen. Ale to všechno stojí peníze. Nu, mnoho pozdravů a ještě jednou dík za dopis a přiložený obnos. Měj se dobře. Sbohem, milý hochu, se stiskem ruky
                                      zcela Tvůj Vincent.

   (Dodatek.)
   Připojuji tu ještě několik řádků, abych Ti pověděl něco bližšího o Breitnerovi - právě jsem se totiž vrátil z jeho provisorního atelieru (víš, že nyní bydlí vlastně v Rotterdamu). Znáš přece Vierge nebo Urrabieta, kreslíře pro Illustration. Nuže, někdy mi připomíná Vierge, ale to velmi zřídka.
   Když jsou jeho věci dobré, podobají se povrchní práci Viergeově, když je však on sám, totiž B., povrchní anebo nepropracuje věci, což se většinou stává, potom je těžko říci, odkud něco mají, neboť potom se vůbec ničemu nepodobají - leda pruhům staré zašlé tapety z nevím kterého, ale rozhodně podivného a dávného věku. Představ si, vstupuji do podkrovní komůrky, kterou u Siebenhaaru obývá. V ní se místo nábytku kupí hromady krabiček od zápalek (prázdné) a dále tu byla břitva nebo něco podobného a bedna, v níž si zřídil lůžko. Na krbu vidím něco stát, tři nekonečně dlouhé pruhy, které jsem zprvu považoval za okenice. Avšak při bližším pozorování jsem zjistil, že to byla plátna a to úzkého podlouhlého formátu.
   Tato jsou pomalována poněkud mystickým dramatem, bezpochyby z Apokalypsy; tak by se na první pohled zdálo. Ale jak mi říkal, jsou to dělostřelecké manévry v dunách. Směle je odhaduji na dobré čtyři metry délky a tři čtvrtě metru šířky.
   Druhý obraz byl příběh muže, který stál opřen o zeď u samého levého konce obrazu, zatím co až na pravém konci stálo několik žen, které vypadaly jako příšery a civěly na muže; tak vznikl mezi oběma skupinami značnější prázdný prostor. A pak mi vysvětloval, že muž v levém roku představuje opilce, a nechci ani dost málo pochybovat, že by autorovým úmyslem mohlo být něco jiného.
   Třetí obraz je snad o něco lepší; je to skizza, kterou udělal loni na trhu. Ta však má představovat španělský trh místo holandského, pokud lze vůbec ještě něco z toho rozeznat.
   Z určité vzdálenosti jsou to skvrny vybledlé barvy, jaké je vidět na vyrudlé, ztrouchnivělé a zplesnivělé tapetě, a po té stránce jsou v tom kvality, které mi však jsou naprosto nechutné.
   Vůbec nechápu, jak může někdo něčemu takovému propadnout.
   Loňského roku, když jsem se už uzdravil, přesto však neustále trpěl nespavostí a horečkou, míval jsem okamžiky, kdy jsem se chtěl donutit přese všechno pracovat, a tehdy jsem udělal věci, ale díky Bohu ne tak nesmyslně velké, o nichž jsem později nemohl pochopit, jak jsem je mohl udělat.
   Proto si myslím, že i B. dojista též najde správnou cestu - ale tyto věci považuji za nesmyslné. V jednom rohu se povaloval zmačkaný akvarel, studie jediné malé břízky v dunách, která byla mnohem lepší. Ale tyto velké věci, to nic není. U v.d. Weeleho viděl jsem ještě jeho další, velmi ošklivé věci a hlavu, jež byla celkem dobrá, ale pak též načatou podobiznu v.d.Weela, opět velmi špatnou.
   V některých chvílích mám rád věci Hoffmannovy a Edgara Poea (Contes fantastiques, Havrana atd.), ale tyto věci považuji za nechutné, poněvadž fantasie je v nich nejapná a bezúčelná a poněvadž nemá téměř žádný vztah ke skutečnosti.
   V.d.Weele má od něho dvě malé, dost znamenité kresby, které jsou velmi zručně akvarelovány a mají jisté je ne sais quoi, to, co Angličané nazývají "weird".* (zvláštní).
   Nu, uvidíme, co z toho bude. Je dost inteligentní, ale je v něm jakási parti pris excentričnosti, kterou přese všechno prosazuje.
   Tento týden začínám tedy v Scheveningen; přál bych si ovšem, aby mi spadl do klína nějaký zvláštní příspěvek, neboť pak bych si opatřil nějaké malířské potřeby.
   Nyní si dám pořídit u fotografa, který fotografoval též kresby ter Meulenovy, Duchatelovy a Zilckenovy, fotografie některých kreseb v kabinetním formátu nebo trochu větším, abych viděl, jak působí při zmenšení. Dělá je za 75 centů, to není drahé, že ano? Nejdříve si dám udělat rozsevače a rašelináře, to je kresba s mnoha menšími figurami, a jinou s větší figurou. Podaří-li se tyto, mohu později, až bych měl hotovou kresbu, poslat její fotografii třeba Buhotovi, abych se dozvěděl, je-li snad vhodná pro uveřejnění. Pro reprodukci mohou dostat samy kresby těch věcí, které by si lidé přáli mít, nebo je mohu přenést na jejich papír.
   Ještě jednou mnoho pozdravů, Theo, všechno dobré. Ale napiš opět brzy.
   Dám udělat fotografie, neboť musíme udržet Buhorův zájem; musím se snažit něco vydělat, abych opět začal něco nového a abych také mohl zase jednou něco namalovat, neboť teď zrovna mám náladu.
   Myslím, že od C.M. není velmi milé, že mi na dopis neodpověděl ani slůvkem - a dokonce jsem si dal námahu a připojil dvě zběžné skizzy podle zmíněné kresby. Rovněž je, myslím, málo roztomilé od T., že ke mně ani jednou nepřišel, když jsem se sám pokusil prolomit ledy. Že má mnoho práce, je jenom výmluva - to není důvod, neboť jednou do roka by k tomu mohl najít čas.
   Ostatně nejsem jediný, kdo se nepohodl s Mauvem - na př. Zilcken, abych jen jednoho jmenoval, rovněž s ním tak pochodil.
   Před krátkým časem jsem viděl od Z. rytiny, a zrovna u fotografa, fotografie jeho kreseb. O sobě nemluvím; ale když jsem uviděl tyto kresby, prohlašuji, že nedovedu pochopit, co M. namítal proti Z., neboť jeho kresby byly dobré a nikterak špatné. Něco takového jsou Mauvovy vrtochy.
   Ještě připojuji půl stránky, abych si zas jednou s Tebou pohovořil o Brabantsku.
   Mezi postavami lidových typů, které jsem dělal, jsou některé, které mají vůbec to, co mnohý - i vzhledem k pojetí - nazve snad staromódním charakterem; na př. kopáč, který má víc z postav, jak je lze někdy spatřit na plochých, do dřeva řezaných reliefech gotických kostelních lavic nežli z novodobé kresby. Velmi často myslím na brabanské postavy jako na něco, co je mi zvlášť sympatické.
   Něco, co bych si nesmírně přál mít a o čem cítím, že bych to také mohl dělat, předpokládaje trpělivé pózování, je otcova postava na pěšině ve vřesovišti; postava nakreslená v přísném charakteru, a jak jsem řekl, s kusem hnědé půdy vřesoviště, kterým probíhá úzká bílá písečná pěšina, a s bouřlivou oblohou - to všechno náležitě vyznačeno.
   Dále pomýšlím na kresbu otce a matky - ruku v ruce - v podzimní krajině nebo u bukového lesa se suchým listím. Také bych chtěl mít otcovu postavu, udělám-li někdy selský pohřeb, jednou se určitě do toho pustím, ač mi to dá hodně dřiny. Bez ohledu na to, že nemáme stejné náboženské názory - to zde ovšem nerozhoduje - je mi postava chudého vesnického faráře jako typ a charakter tak sympatická, jak mi jen nějaká může být, a byl bych sám proti sobě, kdybych se jednou nepustil do tohoto námětu.
   Až přijedeš, přál bych si s Tebou uvážit, jak by se dala uskutenit cesta do Nuenen. Teprve až uvidíš, na př. kresby mužů ze starobince, dojista pochopíš, co chci a jak to míním.
   Nebude to totiž otcova podobizna, nýbrž spíše typ chudého venkovského faráře, který chce navštívit nemocného. Taktéž ani ta dvojice, vedoucí se pod paždí u bukového lesa, nebude podobiznou rodičů - ačkoli doufám, že mi budou k ní pózovat - jako spíš typ muže a ženy, kteří spolu zestárli a jejichž láska a věrnost vytrvala. Ale musí pochopit, že je to vážně míněno, a poněvadž snad nejsou s to sami si to ujasnit, nebude-li snad přesná podobnost, museli by se na to trochu připravit, a jestli vůbec něco z toho bude, i na to, že musí tak stát při pózování, jak je postavím a že na tom nesmějí nic měnit.
   Nu, to by dojista šlo, a poněvadž nepracuji tak pomalu, nemusela by to být pro ně zvlášť velká námaha. Záleží mi velmi na tom, abych to dělal.
   Hodně se obírám zjednodušováním postav. Na figurách, které Ti ukáži, uvidíš, že některé jsou tak udělány.
   Kdybych jel do Brabantska, myslím, že by to nebyl ani výlet a ani cesta pro zábavu, nýbrž krátký čas tvrdé a bleskurychlé práce. Poněvadž hovoříme o výrazu postavy - stále víc docházím k přesvědčení, že výraz nespočívá ani tak v rysech obličeje, jako spíš v celém držení postavy. Málo věcí shledávám tak odporných, jako většinu akademických výrazných hlav. Tu se raději podívám někdy na "Noc" od Michelangela nebo na Daumierova pijáka, nebo Milletova kopáče a jeho velký dřevoryt "Pasačka", nebo na starého koně od Mauva atd.

 

Vincent van Gogh, Dopisy (176)

 

   Milý Theo!

   Daří-li se Ti tak jako mně, potom dojista také někdy náhle zatoužíš zas jednou vyhledat někoho, koho jsi dlouho neviděl. Tak tomu bylo s de Bockem, a teď bych Ti chtěl podat zprávu, co jsem u něho viděl, poněvadž ho znáš od dřívějška, a dokonce lépe než já. V předsíni jsem nejprve uviděl velkou skizzu - ohromný větrný mlýn celý zasněžený u jakéhosi grachtu či kanálu. Zpola romantická, zpola realistická - kombinace slohů - ale energicky uchopená, a byl v ní krásnější, silnější efekt. Zkrátka něco, nač se člověk vždycky podívá s potěšením, a že není dokončena, to mě zlobí; tento motiv, tak jak je, bych si přál mít pověšen v atelieru, poněvadž je v něm něco výmluvného. Líbila se mi také jiná skizza, ta k obrazu v Salonu, je však ještě romantičtější. Dále tu bylo několik trochu plavě načrtnutých obrazů a různé pěkné studie.

   Dojem, jaký na mne sám udělal, byl skoro tentýž jako loni, ale snad o odstín kladnější a vážnější. Několik skizz jsem shledal zralejších a správnějších v tónu a barvě nežli loňského roku, a půda se víc zpevnila. Zdá se mi však, že ještě pořád jaksepatří neurčuje vzájemné vztahy hloubek a hmot, zatím co právě u Corota, Rousseaua, Diaze, Daubignyho a Dupréa je naprostá věrnost k těmto vztahům. Podle mého zdání je těmto všem navzájem společná po té stránce naprostá přesnost a i pozadí jsou u nich vždycky velmi výrazná a nikoli neurčitá. Mezi de Bockovými pracemi jsou však velmi důkladné věci, ale s ještě větším potěšením by ses na ně díval, kdyby byly pojaty méně zasněně. Musel by se stát ještě trochu víc realistou, potom by byly jeho práce geniálnější. Nechápu, že nehledá také trochu víc změnu - já jsem na př. tento týden udělal zase několik krajinářských studií, jednu včera u de Bocka, brambořiště v dunách, a den předtím náměstí s kaštany; konečně krajinu s hromadami kamenného uhlí. Teď se dostávám poměrně zřídka ke kreslení krajin, ale nyní, když jsem je zase dělal, okamžitě mám tři různé motivy. Když je přece rozhodně krajinář, proč to nedělá mnohem, mnohem častěji, místo aby pořád trčel u téže duny se stromečkem a hrstkou řídké trávy. Samo o sobě je to docela pěkné, ale přece je tolik právě tak pěkných motivů, o nichž se lze domnívat, že by ho musely upoutat.
   Nyní víš, že mám dojem, že zcela určitě nezůstal pozadu.
   Onehdy jsem Ti psal, že velmi usilovně pomýšlím na přestěhování zvlášť proto, že bych byl rád blíže moři.
   S de Bockem jsem hovořil o bytech v Scheveningen - nu, musím být zcela klidný a nesmím vysoko přehnat cenu svého atelieru, srovnám-li ji s výlohami, které mají ostatní; starý Blommersův dům je na př. k pronajmutí - činže je 400 fr a já platím ročně 170 fr. A přitom atelier není větší než můj, a co se týče účelnosti, dám svému přednost. Sám de Bock platí zrovna tolik co Blommers, a to naprosto souhlasí s tím, co jsem slyšel loni o průměrném nájemném. Jestliže bych se rozhodl stěhovat se k moři, pak by vůbec nebylo na Scheveningen pomyšlení. Spíše bych pak zas musel jít více stranou, na př. do Hoek v. Holland anebo na Marken.
   Chtěl bych se však de Bocka optat, nechtěl-li by mi postoupit koutek u sebe na půdě jako nocleh, a tam si pak uložím malířské nářadí, abych je nemusel tahat s sebou. Když člověk přichází na místo unaven (nemusel-li by ihned pracovat, nedbal by této nepatrné námahy), práce jde nějaký čas chabě a ruka není tak jistá. Pospíchá-li a všechno táhne s sebou, tak se zapotí a unaví, že se musí cítit rozrušen. Tedy nocleh u de Bocka a trochu častější použití tramvaje už by mi snad mohly umožnit přece něco udělat z moře a ze Scheveningen; a to by ovšem bylo vážnější, než co jsem dosud vytvořil.
   De Bock přijde tento týden ke mně a pak bychom si o tom ještě jednou pohovořili. I on pomýšlí na přestěhování - najal to do května - a říkal, že by snad jeho dům byl několik měsíců prázdný; nu, uvidíme. Opět se ptal na Tebe, řekl jsem mu, že letos v létě bezpochyby ke mně přijedeš. - Jeho velký obraz v Salonu se ovšem neprodal. Jak se Ti líbil? Názory kritiky se poněkud rozcházely. Myslím, že to s tím noclehem u něho dojista půjde a že budu zvlášť letos na podzim hodně v Scheveningen. Uvidíme - skutečně velmi toužím udělat něco z pobřeží.
   V tomto týdnu jsem udělal studii muže, táhnoucího škutu a nosiče rašeliny, a nyní jsem neustále zaměstnán kopáči brambor. Doufám, že se budu nyní s de Bockem častěji stýkat - snad by to nám oběma neškodilo, snad bychom se mohli jeden od druhého něčemu naučit.
   Nakoupil si mnoho starožitností a celkem to u něho vypadá pěkně, ale myslím, že ho to musí stát dost peněz.
   Napíšeš mi brzy? - Nyní jsem Ti napsal zas jednou o de Bockovi jako onehdy o Rappardovi; aspoň tak přece slyšíš něco o známých.
   Rappard je na cestách, psal mi ještě, že teď už přišel na to používat tiskařské černi, jak jsem mu poradil, a že se tak s ní, s terpentýnem, mnohem lépe pracuje. Víš, že jsem vždycky říkal o svém nynějším atelieru, že je dobrý, zvlášť po těch změnách, i když myslím nyní též občas na změnu - přece mnohem raději bych to tak zařídil, abych se nemusel stěhovat, neboť ve srovnání s ostatními jsem to dobře chytil.
   A potom člověk také lpí na tom, co si sím zařídil a v čem se cítí doma.
   Hleď, hochu, abys mi něco opět brzy poslal, neboť bych to dojista potřeboval. I de Bock se zabral do četby Zoly a přečetl i Naboba od Daudeta. Znáš Germinie Lacerteux od Julia a Ed. de Goncourtů, to musí být velmi dobré po způsobu Zolově. Pokusím se opatřit si to. Nyní jsem si obstaral fixační přístroj, aby se mohla uhlokresba i při práci v plenéru zafixovat, neboť pak ji lze trochu důkladněji udělat. Jsem na to zvědav.
   S de Bockem jsme nalezli v dunách za majákem podivuhodná brambořiště.
   Buď zdráv, milý bratře, měj se dobře a brzy piš, sbohem, se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

   V třěchto dnech jsem se zahloubal do Régameyovy kresby, která představuje diamantový důl; na prvý pohled se neliší od žádné z povrchních kreseb, jichž jsou plny ilustrované časopisy - snadno bys ji přehlédl - ale díváš-li se na ni delší dobu, pak se všechno stává tak krásné a tak zvláštní, že Tě to upoutá. Régamey je znamenitý - tento list je od Felixe Régameye, který často maluje Japonce.

 

Vincent van Gogh, Dopisy (175)

   Milý Theo!

   Nemálo jsem uvítal od Tebe dopis s přílohou, neméně mi byla vítaná zpráva, že mi někdy obšírně napíšeš. Doufám, že mi někdy správně popíšeš "Sto arciděl" - něco takového uvidět, musí být krásné. A když si přitom člověk pomyslí, že kdysi bylo několik lidí, kteří byli pro svůj charakter, názory a geniálnost poněkud podezřelí veřejnému mínění; lidé, o nichž se vyprávěly nechutné věci, totiž Millet, Corot, Daubigny atd., po nichž se lidé ohlíželi jako polní hlídač po toulavém chundelatém psu nebo po vagabundovi bez dokumentů - ale jen přejde čas, a hle, je tu "Sto arciděl", a nepostačí-li sto, pak nesčíslně víc. A co se stane z hlídačů? Po nich zbývá málo, kromě několika protokolů jako kuriosita. Ale historie velkých mužů, ta zůstane dramatem, i když ve svém životě neměli co dělat jen s polními hlídači, poněvadž přece většina z nich už není na živu, když je jejich dílo veřejností uznáno, a poněvadž se museli dlouho pod tíhou odporu a nesnází probíjet životem. A kdykoli zaslechnu o takovém veřejném uznání zásluh toho či onoho, vždycky si pak tím živěji vzpomínám na tiché, poněkud zasmušilé postavy těch, kteří měli jen málo přátel, a tak v jejich prostotě nacházím ještě větší velikost a jímavost.

   Od Legrose existuje rytina - "Carlyle ve své pracovně", kterou často vidím v duchu, chci-li si představit, jak vypadal Millet nebo někdo jiný. Zaslechnu-li o výstavě děl některého umělce, vždycky mi zatane na mysli cosi takového, co řekl Victor Hugo o Aischylovi: "On tua l´homme, puis on dit - élévons pour Eschyle une statue de bronze" * (* "Zavraždili člověka, potom říkají - postavme Aischylovi bronzový pomník."). I když dám málo na "la statue de bronze", tak nikoli proto, že bych snad neuznával veřejnou poctu, nýbrž kvůli smyslu, který se za tím skrývá: on tua l´homme. Aischylos byl jednoduše vypovězen, ale i tu vypovězení znamenalo rozsudek smrti, jak se děje častěji.

   Až přijdeš, Theo, do atelieru, budu Ti moci ukázat, co nikde nelze vidět tak pohromadě. Mohl bych Ti ukázat, co by se dalo nazvat "Les cent chefs-d´oeuvre de la gravure sur bois moderne" (Sto vynikajících moderních dřevorytů") - díla lidí, jejichž jména jsou docela cizí i většině uměleckých znalců.

   Kdo zná Buckmanna, kdo zná oba Greeny, kdo zná kresby Régameyovy? Jen málokdo.

   Vidíš-li je pohromadě, žasneš nad jistotou kresby, osobitým charakterem, vážností pojetí a způsobem, jakým jsou vystiženy a zpodobeny všechny postavy a motivy, které lze vídat na ulici, na trhu, v nemocnici nebo starobinci. Některá z těchto děl jsem sice už viděl v předešlých letech, ale co jsem našel od té doby, zdaleka předstihlo mé očekávání.

   Zůstává tedy při tom, že až přijedeš, nepobudeš v atelieru příliš krátce? Od té doby, co jsem Ti psal, pracoval jsem na kopáčích bramborů a načal jsem druhou studii s tímtéž námětem, ale jen s jedinou figurou, tím starcem.

   Dále mám rozdělaného rozsevače na velkém poli s hroudami hlíny, který je, myslím, lepší nežli jiný rozsevač, o nějž jsem se dříve pokusil.

   Mám ovšem šest studií pálení pýru a paběrkování a chlapa s pytlem brambor na zádech a jiného s trakařem. Jestliže bych teď někdy - za předpokladu, že bych se byl mýlil, že jsem však ochotně změnil své názory - uvažoval o mínění T., že musím akvarelovat, pak si nedovedu představit, že by tyto postavy - chlap s pytlem, rozsevač, starý kopáč bramborů, muž s trakařem, pálení pýru - zachovaly svůj osobitý charakter, kdybych se do nich pustil jako do akvarelu.

   Výsledek by byl něco celkem prostředního, něco takového, do čeho si nepřeji se pouštět. Nyní je rozhodně v těch věcech charakter; něco, co - i když snad jen zcela vzdáleně - harmonuje s tím, co hledá na př. l´Hermitte.

   Pro toho, kdo hledí v postavách vyjádřit především brutalitu, nemotornost a sílu, není akvarel sympatickým prostředkem.

   Hledá-li někdo výjimečně tón a barvu, pak je to něco jiného, neboť k tomu se akvarel výtečně hodí.

   Rád sice připouštím, že z týchž figur lze dojista udělat i jiné studie, s jiného hlediska (totiž pokud jde o tón a barvu) a s jinými úmysly - ale táží se: jestliže mi dovoluje nálada a můj osobitý cit vnímat především charakter, strukturu, pohyb figur, smí mi pak někdo zazlívat, poslouchám-li cit a neuchyluji se k akvarelu, nýbrž ke kresbě, vytvářené ze světla a stínu? - Jsou sice též akvarely, v nichž jsou vyjádřeny kontury velmi výrazně, na př. Régameyovy, Pinwellovy a Walkerovy a Herkomerovy, z Belgičanů Meunierovy, o nichž velmi často přemýšlím, ale kdybych se o takové pokusil, pak by s nimi T. nebyl také spokojen. Řekl by: "To není prodejné, a hlavní věcí musí být prodejnost."

   To, zdá se mi, jasněji vyjádřeno, naznačuje: "Ty jsi cosi prostředního, a nepoddáš-li se a nebudeš-li dělat malé prostřední věci, pak jsi arogantní; svým tak zvaným hledáním se děláš směšný a nepracuješ."  To je smysl toho, co mi říkal T. předloni a loni, a to mám ještě pořád před očima. Myslím, že T. zůstane pro mne "the everlasting no".* (věčné ne.)

   Něco takového však nemám jen já sám, ale skoro všichni, kteří hledají vlastní cestu, to mají za sebou anebo je to provází jako neodbytný zloduch.

   Občas to může člověka zkrušovat, a pak se ovšem může cítit nešťastným, takřka overabound* (se tím zalyká).

   Ale jak jsem řekl, on je the everlasting no; ale u typických mužů, kteří mají charakter, nachází člověk něco jiného, nežli u něho, everlasting yes (věčné ano), člověk v nich vidí la foi du charbonier* (*důvěru uhlířovu).

   Když však práce, místo aby udržovala člověka nad vodou, pořád jen pohlcuje peníze, když člověk pociťuje, že se čím dál tím víc řítí do zkázy, čím usilovněji pracuje, zatím co by silnější vypětí mělo spíš člověku umožnit zbavit se výloh a jiných obtíží - ano, pak ovšem vidí člověk život někdy chmurný a budoucnost temnou.

   S figurami dělám pokroky, ale s financemi zůstávám pozadu a nemohu vystačit.

   V poslední době jsem někdy uvažoval přestěhovat se opět úplně na venkov, k moři nebo někam, kde existuje skutečně práce na poli, poněvadž myslím, že bych přitom ušetřil.

   Ostatně i tady bych mohl uskutečnit, co chci, kdybych trochu víc vydělával a občas si tu a tam mohl vyjít kreslit studie. Konečně tu mám výhodu, že mám dobrý atelier a že přese všechno nejsem naprosto mimo umělecký ruch. Člověk se přece těžko může úplně obejít bez určité vzpruhy tu a tam někdy něco vidět a slyšet.

   Někdy také uvažuji o cestě do Anglie, v Londýně se vydává zase nový významný časopis. The Pictural News, který je na stejné výši jako London News a Graphic - snad by se tam mohla najít práce a plat, ale co lze o tom určitého říci? Doufám, že teď někdy brzy přijedeš, rok je dlouhý, když se lidé nevidí a stále na sebe myslí.

   Teď, prvního července, bylo našemu klučinovi zrovna jeden rok; je to nejveselejší, nejroztomilejší dítě, co si dovedeš představit, a myslím, že skutečnost, že se tomuto dítěti, které ji zabavuje a zaměstnává její myšlenky, dobře daří, mnoho přispěje k tomu, že se žena stane pořádnější a napraví se. Ostatně si občas myslím, že by jí snad prospělo, kdyby byla někdy delší čas na venkově a nespatřila město a byla odloučena od své rodiny; tím by se snad dosáhlo radikální nápravy. Vždyť ona se sice už napravila, ale vliv rodiny dočasně působí přece opačně. Sdílel bych její prostotu, ale je popouzena k intrikám a falši. Nu, byla, co lze asi nazvat dítě století, a její povaha tak byla ovlivňována poměry, že v ní dojista pořád něco z toho zůstává ve formě určité zbabělosti a lhostejnosti a nedostatku pevné víry v něco. Často, přečasto jsem kvůli ní už pomýšlel na život na venkově. Ale přesídlení také vyžaduje opět velké vydání, a kdybych se chtěl skutečně jednou přestěhovat na venkov nebo do Londýna, pak bych se musel také nejprve oženit.

   Občas tu postrádám přece nutné povzbuzení od jiných, ale nemám potuchy, jak by se to dalo napravit. Přese všechno každé místo je mi vhod a je mi jen milé, musím-li se co nejméně stěhovat.

   Především mi napiš, až budeš moci něco určit o svém příjezdu. Tyto dny jsem v určitém napětí, poněvadž jsem vzhledem ke všem možným věcem nemohl dojít k žádnému rozhodnutí a to jistě potrvá tak dlouho, dokud se někdy neuvidíme a nepohovoříme si o budoucnosti.
   V těchto dnech jsem četl Boughtonův článek o Holandsku. Napsal ho k svým a Abbeyovým kresbám, mezi nimiž jsou podivuhodné věci. Něco z toho - popis ostrova Marken - zapsal jsem si za uši a měl bych chuť si tam zajet.
    Kdovíjak by se ovšem člověk cítil, kdyby se mohl jednou někde usadit, kde je velmi krásně.
   Člověk však potom potřebuje nějaký styk s uměleckým světem, neboť rybářský národ tomu nerozumí a člověk přece musí žít. Především mi teď někdy napiš slíbený dopis, a kdybys snad měl někdy velký úspěch v obchodě a bylo-li by potom možné někdy snad něco mimořádného přidat, pak by mi to nepřišlo nevhod.
   Co se týče bydlení docela na venkově - ano, příroda se mi líbí, a přece mnoho věcí mě poutá k městu, především časopisy, možnost reprodukovat.
   Byl bych docela spokojen, kdybych neviděl lokomotivy, ale nevidět nikdy tiskací lis, to bych si zoufal. Sbohem, milý hochu, tisknu Ti ruku
                                   zcela Tvůj Vincent

   Četl jsem "Mé nenávisti" od Zoly - jsou v tom dobré věci, ačkoli jeho úvahy se mi zdají v podstatě velmi mylné; ani jednou se nezmiňuje o Milletovi.
   Ale toto jsem shledal velmi pravdivé: Všimněte si, že co se obecně líbí, vždycky je v tom hodně všedního, co jsou lidé zvyklí vídat po celý rok; lidé jsou zvyklí na tolik nechutností, na tolik pěkných lží, že celou svou silou odmítají silné pravdy.

Vincent van Gogh, Dopisy (174)

   Milý Theo!

  Ještě nejsou čtyři hodiny. Včera večer bouřilo a dnes v noci pršelo. Nyní přestalo, ale všechno je mokré a obloha je šedivá a jen tu a tam se nadouvá převalujícími se tmavšími či světlejšími kupami mraků - neutrální inkoust nebo nažloutlá běl. Zeleň je šedivá a tónovaná, protože je ještě tak časně zrána, po vlhké cestě přijíždí sedlák v modré haleně na koni, kterého přivádí z pole. Město v pozadí je mlhavá silueta rovněž tónovaná, v níž výrazně mluví mokré červené střechy. Barevnou rozmanitostí půdy a zeleně a silou je v tom všem víc z Daubignyho nežli z Corota. Kdybys to viděl, polahodil by sis zrovna jako já. Není nic krásnějšího nežli příroda časně zrána.Včera přišel Tvůj dopis a byl mi nemálo vítán. Děkuji Ti za něj. Tentokrát jsem byl dost v tísni, naprosto na suchu. Žena už nebyla během posledních dní k utišení a já jsem se též cítil sláb. Konečně jsem se rozhodl, jako k effort de perdu, navštívit T. Uvažoval jsem, že přitom nemohu nic ztratit, že je to snad prostředek, jak přinést do chalupy trochu živobytí, a tak jsem k němu zašel s velkou skizzou, o níž jsem Ti onehdy psal. Byla to řada kopáčů, mužů a žen, v popředí hroudy hlíny, a s pohledem na střechy vesničky jako pozadím. Řekl jsem T., že velmi dobře vím, že tato skizza není zrovna to, co by mohl potřebovat, a že s ní přicházím k němu jenom proto, poněvadž tak dlouho neviděl nic z mých prací a poněvadž mi záleží na tom dokázat mu, že si přeji, aby kvůli tomu, co se loni přihodilo, nebylo mezi námi hněvu. Nu, na to řekl, že i on se proto nehněvá; pokud jde o kresbu, loni prý mi řekl, abych dělal akvarely, a nyní už nechce o tom dál hovořit, aby se neopakoval. Nato jsem odpověděl, že jsem se občas od té doby pokusil též někdy o akvarel a že mám různé v atelieru, bližší jsou mi však jiné druhy kreseb a vždycky pociťuji prudší vášeň pro výrazně kreslené figury. Dále jsem mu řekl, že mě mrzí, že mám ještě pořád Barguovy předlohy ke kreslení a už bych mu je byl též dávno vrátil, kdyby mi nebránila ta loňská nepříjemnost zmiňovat se o tom, teď však jsem při nejmenším přišel kvůli tomu, abych dal tuto záležitost do pořádku.

   Dal jsem mu na srozuměnou, že jsem doufal, že mi poskytne příležitost všechno urovnat tím, že by teď či později přijal ode mne určitý počet kreseb - některé předlohy se totiž, i když jen trochu, upotřebením poškodily, a také za několik jiných věcí, které jsem od něho svého času obdržel, zůstal jsem mu ještě dlužen - a že jsem si myslel, že bude souhlasit, když jsem ho nyní vyhledal, abych vyřídil tuto záležitost. Nu, na všechno souhlasně přikývl a Barguové jsou teď šťastně vráceni.

   Řekl, že ho těší podívat se na kresby a že usilovně pracuji, načež jsem se ho optal, jestli měl důvod k pochybnostem o mé práci.

   Potom mu přišel telegram a pak jsem odešel. V každém případě jsem rád, že jsem se nyní zbavil Barguů, ještě jednou jsem mu poděkoval, že mi je tehdy půjčil, a za velký užitek, který mi přinesly. Ale vůbec vlastně nevím, zda se mu líbily mé kresby nebo nelíbily. Ani dost málo bych se nedivil, kdyby je považoval za blázniviny nebo jakési nechutnosti - právě že prohlásil, že by se raději nechtěl vůbec do toho plést.

   Ale i kdyby se domníval, že jsou nechutné a bláznivé, přece si myslím, že se tím nemusím nechat zmást, nebo jeho úsudek považovat za směrodatný nebo rozhodující. Ještě pořád si myslím, že jednou, možná, přijde čas, který vštípí T. zcela jiné mínění o mně i o každém mém hnutí nyní i loňského roku. V podstatě to však přenechávám času, a kdyby i nadále považoval všechno mé počínání za zvrácené, nuže, přijmu to naprosto chladně a klidně si budu dělat své, jako by neexistoval.

   Nebudu se tedy o tu záležitost starat, až sem snad zase někdy přijedeš, a nelituji, že jsem k němu zas jednou zašel. Velmi mě potěšilo slyšet, že se Ti dobře daří. Doufám, milý hochu, že teď máš štěstí. I mně se daří poměrně dobře, neboť nehledě na mnoho finančních starostí, v práci mi přeje štěstí; během poslední doby pracuji s neobyčejně velkým potěšením, s určitým pocitem, že "jsem na cestě", jak to o sobě také řekl Rappard v dopise, který jsem Ti poslal. Ano, milý hochu, pokračuje-li člověk, aniž se stará o všední věci, snaží-li se upřímně a svobodně dopátrat se podstaty a neuchyluje se od toho, co má na zřeteli, a také vždycky nedbá, co na to lidé říkají, potom se cítí klidný a odvážný a hledí vstříc budoucnosti.

  Jistěže se může člověk dopustit omylů, že snad tu a tam přehání, a nakonec přece dosáhne čehosi původního. Dojista jsi četl v Rappardově dopise výrok: "Dříve jsem dělal věci, jež byly jednou v tom, pak zase v jiném žánru, a neměly dost osobitosti, avšak tyto poslední kresby mají teď aspoň svůj charakter a cítím, že jsem nalezl svůj způsob." Zrovna tak je to nyní se mnou.

   V Tainově "Kritice o Dickensovi" jsem nedávno četl znamenitý výrok - říká: "Podstatou anglické povahy je nedostatek štěstí."

   Naprosto dokonalý a správný tento výrok, myslím, není, neobjasňuje všechno, ale přesto je tu po čertech trefně řečeno a vyjádřeno velmi mnoho pravdy.

   Ryze anglický je tento výrok Carlylův: The result of an idea must not be a feeling but an action.* (*Výsledkem myšlení nesmí být pocit, nýbrž čin.) V Anglii lze nalézt mnoho příkladů takového pojetí života, které přivádí člověka k tomu, že nesoustřeďuje své úsilí ani tolik na materiální štěstí, jako spíše především na svou práci, na důkladnost svého konání - snad je to národní povahový rys. Carlyle také říká: "Knowest thou that worship of sorrow - the temple thereof founded some eighteen hundred years ago, now lies in ruins, yet its sacred lamp is still burning." (*Znáš toto uctívání bolestí - jejíž chrám byl založen asi před osmnácti sty lety, nyní leží v troskách, avšak její věčná lampa stále hoří.)
   Vzpomínám-li si na de Grouxe nebo na to, cos mi jednou psal o Daumierovi, tu shledávám v nich cosi z "worship of sorrow".
   Zmíněná kresba, kterou jsem ukazoval T., myslím, že by se špatně vyjímala v jeho malé světničce; je ji třeba vidět mezi ostatními kresbami, pak působí docela jinak.
   Včera jsem na ní opět pracoval celý den, abych ještě zlepšíl figury.
   Od té doby, co jsem Ti psal, udělal jsem kromě této čtyři velké studie bramborové sklizně.
   Ve zdejším kraji vyrývají se nyní brambory vidlicí s krátkým toporem; při tom dělník klečí. Myslím, že by se mohlo z těchto figur, klečících zvečera na rovném poli, udělat něco dobrého; něco, v čem by byla určitá zbožná nálada; proto jsem to jednou zblízka studoval a zaznamenal jsem si jednoho muže, který takovou vidlici zapichuje do země (prvý pohyb); jiného, který vytahuje bramborovou nať (druhý pohyb); pak ženskou postavu v tomtéž pohybu a nakonec ještě jednoho muže, který hází brambory do koše.
   Dnes nebo zítra tyto postavy nakreslím, ale mezi muži chtěl bych mít ještě jednoho s lysou lebkou. Ke studiím, které už mám, stál mi modelem mladý zemědělský dělník; ryzí typ, který má cosi nemotorného, rozcuchaného, cosi jako non ébarbé.
   Co se týče této kresby, Theo, dojista ji neprodám, ale přece si vzpomeň, co řekl Israels v.d.Weeleovi o jeho velkém obrazu: "Bezpochyby ho neprodáš, ale kvůli tomu neztrácej odvahu - tím si získáš nové přátele a prodáš tak něco jiného."
   Jakmile si to budu moci dopřát a jakmile budu na tom lépe s penězi, udělám si důkladnou, přesně prokreslenou skizzu na plátno, tak jako nyní na papíře, a zase si jednou zamaluji. K tomu však musím mít mnoho modelů, jinak se to určitě neuskuteční. V hlavě mám ještě i jiné věci, které by se pojily k malování.
   Od C.M. jsem nedostal na dopis žádnou odpověď a teď mu také tak brzy zas nenapíši.
   Mám tedy trpce, trpce malou vyhlídku něco podniknout.
   Návštěva u T. nebyla pro mne utěšeným počinem, ale přesto jsem ji udělal, poněvadž jsem myslel, že snad, snad přistoupí na to, aby zapomněl na všechno, co se mezi námi přihodilo. Ale tak daleko ještě nedospěl, to jsem velmi dobře pozoroval, a ještě pořád, myslím, pociťuje, jak jsi mi svého času velmi správně napsal - "někdy ho dráždí způsob, jak mu podáváš ruku", zkrátka jsou tu určité malé antipatie, jež způsobují, že člověk někoho raději nevidí.
   Vězím skutečně poněkud v tísni - jak víš, loňského roku jsem od Tebe dostával občas něco mimořádného mimo obvyklý obnos a teď i Ty sám, myslím, už od února nebo od března z toho či onoho důvodu vytloukáš klín klínem.
   Nevím, jak to vydržím, a výdaje se kupí rychleji, nežli je můžeš zdolat, ačkoli se ve všem omezuji a rovněž i žena.
   Peníze od Rapparda mi tehdy zjednaly na okamžik svobodu jednání, takže jsem se mohl zařídit na velké kresby - ale tyto velké kresby jsou též značně drahé, pokud jde o modely.
   A k tomu přece též přistupují ještě rámy, papír atd., a proto vedle velkých kreseb dělám i malé. Je tedy těžké dneska to vydržet a obtížné pro ženu i pro mne protlouci se, musíme-li se ve všem nuzovat. Říkal jsem T., že bych si velmi přál být opět za dobře s Mauvem, ale na to mi neřekl ani slova. Pocit, jaký jsem si odnesl z návštěvy u T., je v podstatě ten, že by se mi víc líbilo, kdyby po tak dlouhé době lehce a beze všeho pominul, co se přihodilo, zatím však zůstala tu určitá upjatost, něco jako "jestliže už zas jdeš, aby ses hádal - dej mi pokoj".
   Rovnou to neřekl, neboť mluvil velmi odměřeně, ale vzhledem k tomu, co by přece mohl udělat, byl by mohl vykonat, totiž říci, jako: těší mě, že se opět smiřujeme, jednou si prohlédnu tvé věci - nebo něco podobného, zdá se mi, že ta slova přibližně vyjadřují jeho chování. Ale mohu se také mýlit, a proto nějaký čas to nechám tak a uvidím, zdali se tento stav zlepší; doufám v to nejlepší.
   Právě že mám velkou naději, že se mnohé věci budou jevit lepšími a že se uspořádají, musím se řádně činit.
   Víc nežli ve všechno ostatní doufám, že až přijedeš, uvidíš pokroky a v mých pracích najdeš trochu krásy.
   Jednou jsi mi přece psal, že v nich něco takového shledáváš - nu, a nevěřím, že se mýlíš a že by T. s absolutní lhostejností, která je téměř nenávistná, měl pravdu.
   Ano, od samého počátku mi především záleží na tom, abys Ty, který jsi tolik, ano všechno od začátku pro to udělal, mohl s přesvědčením tvrdit, že je v tom trochu krásy. Kdybych toho mohl dosáhnout, pak bych při Tvém příjezdu zapomněl na všechny letošní starosti.
   Myslím si, že by se přece mezi mnoha figurami, které mám, dojista musela najít některá, o níž by T., kdyby se někdy na ně podíval, mohl říci - tu či onu bych chtěl vidět v akvarelu takového a takového formátu. V takovém případě bych se nezdráhal udělat pokus - nikoli pro své vlastní potěšení, nýbrž abych něco prodal, kdyby to bylo možné. Ale to nejsou jediné obchody, které pokládám za možné, neboť v budoucnu udělám ještě docela jiné věci, nežli jsem dosud vytvořil. Z vlastní zkušenosti vím, jak člověk může k něčí práci pociťovat lhostejnost nebo odpor, a dokonce ho dlouho pociťovat, až jednoho dne vidí něco, co od ní nečekal; zamyslí se nad tím, vzpomíná si na ony dřívější práce a nakonec si sám říká: pozor, to přece musí být dobré - a pak se mu to líbí, bezděky na tom trvá a je pro to získán.
   Tak tomu bylo u mne zvlášť s anglickou manýrou, zprvu se mi vůbec nelíbila a z počátku jsem myslel, jako většina zdejších umělců, že Angličané to dělali naprosto opačně, při tom jsem však nesetrval a naučil jsem se pohlížet na věci s jiné stránky.
   Víš, po čem někdy toužím? - Nuže, po výletu do Brabantska.
   Rád bych si někdy nakreslil v Nuenen starý hřbitov. A také tkalce.
   Ještě jednou bych chtěl asi po celý měsíc dělat brabantské studie - pro velkou kresbu, snad selského pohřbu - a s hromadou jich se vrátit domů.
   Ještě jednou opakuji - píšeš-li teď v posledním dopise, že máš zlaté časy, mohu Ti říci totéž; co se týče práce, cítím v sobě tolik radosti a mám tolik co říci, mám tolik na práci, že mě to naprosto absorbuje. Ale o peníze je bída, a více vydání, nežli mohu zmoci.
   Víš, nač jsem zas v těchto dnech myslel - nuže, na knihu o Gavarnim, kterou máš; napadlo mi, jak se v ní vypráví, že Gavarnimu podle vlastní výpovědi šly kresby londýnských pijáků a Žebráků atd. lehce od ruky teprve tehdy, až když tam byl nějakou dobu, myslím po roce, a že v jednom dopise píše o tom, že člověk potřebžje čas, aby mohl v určitém prostředí zdomácnět.
   Nuže, ve srovnání se začátkem teprve teď se tu ovšem začínám cítit jako doma, a nyní vidím, že co jsem tu udělal z počátku, je velmi povrchní. A právě naděje, že se budu moci vyjadřovat stále silněji a dotáhnout to dál, způsobuje, že se mi to zdá jako zlaté časy, neboť teď nemám nouzi ani o motivy, ani o modely (pokud je mohu zaplatit). Mám plnou hlavu nápadů a plánů, a tak mě starosti ještě nezmáhají.
   Avšak všechno se přece musí platit a všechno stojí peníze, a musím zápasit s překážkami, takže mívám dojem, jako bych se prodíral trnitým houštím. A je skutečně pravda, že bych musel mít ještě víc modelů, víc si však nemohu brát, dělám, co mohu, takřka víc, než jsem s to pokud jde o výlohy, udržování domácnosti také mnoho stojí, a já vlastně nevystačuji. Qy´y faire? Vzpomínáš si snad na nějaké lidi ze svého pobytu v Haagu, o nichž  bys myslel, že bych jim mohl něco ukázat? Vzpomínám si pouze na jediného, a to je Lantsheer, ale pro něho by muselo být něco velmi, velmi pěkného, a právě že doufám, že mu později něco prodám, nechtěl bych mu nyní nic nabízet. Lantsheer je ostatně Rappardovým strýcem nebo něco takového. Jednou mi psal Rappard, že mu ukazoval jednu moji malou skizzu a že se L. líbila. Jakmile budu někdy něco mít, o čem bych myslel, že by se pro něj hodilo, pak bych s ním mohl Rappardovým prostřednictvím navázat spojení. Nerad vyhledávám lidi; kdyby to byly práce někoho jiného, pak bych proti tomu nic nenamítal, v tomto případě jde však o mé vlastní. Sbohem, se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

   Zcela určitě vím, že Rappard, až uvidí větší kresby, někdy se L. o mně zmíní, aniž ho o to poprosím.