Vincent van Gogh, Dopisy

pondělí 1. dubna 2019

Vincent van Gogh, Dopisy (152)

Milý Theo!

Zajisté jsi obdržel ode mne dopis, v němž jsem Ti psal, jak se ve mně během práce vyvíjela myšlenka kreslit postavy z lidu pro lid, a že by to byla podle mého názoru dobrá věc, nikoli de librairie, nýbrž de charité a de devoir,* (povinnosti) kdyby se k tomuto dílu spojilo více osob.

Od té doby, co jsem Ti o tom psal, jsem samozřejmě nemyslel tolik na to, kdo by měl udělat to či ono, jako především na to: co já pro to udělám? Neboť za to první nejsem odpovědný, zato však zcela odpovídám za to druhé.

Mohu Ti však říci - a věc jsem důkladně promyslil - že se mi stále určitěji rýsovala myšlenka, že by bylo užitečné, kdyby se něco takového uskutečnilo. Není třeba propadnout jakémusi opičení po jiných lidových edicích, nýbrž naopak existence podobných listů, jako je na př. British workmen** (**Britský dělník), by mohla být vodítkem vzhledem k tomu How to do it a How not to do it.

Nevím, znáš-li Dickensovu "Malou Dorritku" a v této knize postavu Doyceovu - muže, jehož lze použít jako typu těch, jejichž zásadou je How to do it. I když neznáš tuto nádhernou postavu dělníka této knihy, přece z tohoto krátkého výroku poznáš mužný charakter.

Když nemohl uskutečnit, co chtěl, když narazil na lhostejnost a ještě horší věci a když už nemohl dál, prostě řekl:

This misfortune alters nothing, the thing is just as true now (after the failure) as it was then (before the failure). *** (*** Tímto nezdarem se nic nezměnilo, věc zůstává právě takovou (po neúspěchu) jakou byla tehdy (před neúspěchem). A s čím pohořel v Anglii, s tím začal znovu na pevnině a tam to uskutečnil.

Toto jsem Ti chtěl říci. Myšlenka kreslit dělnické typy z lidu pro lid a rozšiřovat tyto kresby ve formě lidové edice, chopit se toho vcelku jako affaire de devoir a de charité, tak a nejinak - hleď, tato myšlenka je taková, že jsem přesvědčen, že by se o ní mohlo říci, i kdyby se ihned nebo najednou nepoštěstila: The thing is as true to-day, as it was yesterday, and will be as tru to-morrow.* (*Věc je právě tak správná dnes, jako byla včera, a bude právě tak správná zítra).

A proto lze na této myšlence vážně a soustavně pracovat a není třeba také pochybovat o jejím zdárném výsledku s předpokladem, že člověk neochabne a neztratí odvahu. Řekl jsem si, že je na bíle dni, co bych měl dělat, věnovat se cele kresbám. Proto tedy jsem po dopisu o tomto předmětu udělal několik nových kreseb.

Nejprve rozsévač. Vysoký starý chlap, vytáhlá tmavá silueta proti tmavé půdě. Hluboko v pozadí malá chatrč ve vřesovišti s mechovou střechou a kousek nebe se skřivanem. Muž je jakýsi kohoutí typ - hladce vyholený obličej, značně ostrý nos a brada, malé oči, vpadlá ústa. Dlouhé nohy s botami.

Pak jiný rozsévač ve světle hnědé bombazinové kazajce a kalhotách; tato postava se jasně odráží od černého pole, ohraničeného řadou zakrslých vrb. To je docela jiný typ, s vousisky jako námořník, široký v bocích, má cosi zavalitého, cosi volského podle toho, jak si počíná při polní práci. Chceš-li, spíš typ Eskymáka, se silnými rty, širokým nosem.

Pak je žnec s velkou kosou na louce. Hlava s hnědou vlněnou čepicí se modeluje na pozadí jasné oblohy.

Potom je jeden z těch starých mužíčků v krátké kamizole a s vysokým starým cylindrem, jak je potkáváme v dunách. Nese si domů koš s rašelinou.

V těchto kresbách jsem se snažil ještě jasněji vyjádřit svůj úmysl nežli v tom stařečkovi s hlavou v dlaních. Všechna tato chlapiska něco dělají, a myslím, že hlavně to by se mělo všeobecně prosazovat při volbě motivu. Víš sám, jak jsou pěkné nesčetné odpočívající postavy. Kreslí se častěji nežli postavy pracujících. Kreslit postavu v klidu láká velmi odjakživa, kdežto zobrazit pohyb je velmi obtížné. Efekt klidu je naoko mnohem "příjemnější" než všechno ostatní, avšak toto příjemné nesmí pustit pravdu se zřetele a pravda je, že v životě je víc rasovské dříny nežli klidu -

Vidíš tedy, že můj názor na to všechno je, že se musím především upnout k tomu svou vlastní prací. Zdá se mi, že kresby samy jsou mnohem důležitější nežli reprodukce. Ostatně budu o tom co nejmíň mluvit, protože věřím, že se často v malém kruhu osob spíše jedná prakticky, nežli když se tím zabývá mnoho lidí.

Too many cooks spoil the broth.** (Mnoho kuchařů zkazí polévku)

Tuze bych si přál, abychom se trochu častěji scházeli. Víš, proč nepochybuji, pokud jde o mou osobu, že bych to mohl uskutečnit? Z přírodozpytu víš, že předmět, ponořený do kapaliny, ztrácí tolik na váze, kolik obnáší specifická váha množství kapaliny, vytlačené předmětem. Tím se stává, že mnoho předmětů plove a že i ty, které se potápějí, jsou pod vodou lehčí nežli ve vzduchu. Zdá se, že něco podobného - jakýsi pevný přírodní zákon - platí i pro práci - totiž tak, že člověk, když pracuje, pociťuje víc pracovního elánu, než by si myslil, že má, nebo lépe, nežli skutečně má.

Zkusil bys to, kdyby ses jednou pustil do malování. Z počátku se ti zdá něčím nedosažitelným, něčím beznadějným, později se vyjasňuje; a myslím, že bys to zahlédl i na mé práci.

Potvrdilo se něco, o čem jsem Ti už psal, že totiž Rappard je vážně nemocen. Znovu mám zprávu od jeho otce, který mi však neprozradil, co se vlastně děje. Než se opět uzdraví, chci dokončit co nejvíc kreseb, poněvadž bych si přál, aby Rappard, jakmile začne, dělal totéž. Rappard má něco, co každý nemá, totiž přemýšlí a kultivuje si cit. Dovede si vytvořit plán, promyslit celek, uchopit myšlenku. Mnoho jiných považuje přemýšlení a chtění za něco neuměleckého, nebo aspoň že se nehodí pro travaux de longue haeine.* (vytrvalé práce) .Tato záležitost je však teď neméně věcí vytrvalosti a nadto klidné trpělivosti se sebou samým nežli zručnosti a zaujetí. Rappard má pak ještě jednu vlastnost, kterou může podle mého názoru věci velmi prospět. Důkladně studuje postavu nejen jako barevnou notu v akvarelu, nýbrž přísněji, v její formě a struktuře.

Často mi napadá, že by bylo jistě žádoucí, abych mohl věnovat více času vlastní krajině.

Často vidím věci, které se mi neobyčejně líbí a které mě nadto nutkají mimoděk říci: ještě nikdy jsem neviděl to a to tak namalováno. Malovat to však - how to do it - to bych však musel zase odložit ostatní věci. Rád bych však věděl, zdali se se mnou shoduješ v mínění, že v krajině ještě nebylo řečeno poslední slovo, že na př. Émile Breton vytvořil nálady - ostatně neustále pracuje v tomto směru - jež jsou začátkem něčeho nového, co ještě podle mého zdání nedosáhlo plné síly, co jenom málo lidí pochopilo a ještě míň udělalo.

Mnoho krajinářů nezná intimně přírodu, jako ji znají ti, kteří se od dětství s citem kochali pohledem na pole. Mnoho krajinářů vytváří něco, co ani Tebe, ani mne lidsky neuspokojuje (i když si jich vážíme jako umělců). Práce Émila Bretona leckdo nazve povrchními, ale takové nejsou, citově stojí Breton mnohem výš nežli mnoho jiných a mnohem víc dovede a jeho práce je podstatná.

V oblasti krajinomalby začínají se přece skutečně ukazovat ohromné mezery, chtěl bych pro to užít Herkomerova výroku "the interpreters allow their cleverness to mar the dignity of their calling.** (** tlumočníci dovolují, aby jejich obratnost mařila důstojnost jejich povolání). A myslím, že publikum začne říkat: vysvoboď nás od vyumělkovaných kombinací a vrať nám prosté pole.

Jak těší podívaná na pěkného Rousseaua, na obraz, se kterým se trápil, aby zůstal věrný a čestný. Jak těší pomyšlení na lidi, jako jsou van Goyen, Old Croma a Michel.

Jak krásný je Isaac Ostade nebo Ruysdael. Přeji si, aby se vrátili, nebo chci, aby je někdo napodoboval? Nikoli, nechť však trvá poctivost, prostota a věrnost, to především.

Znám staré litografie podle Julese Dupréa nebo od něho samého nebo faksimilia jeho skizz - co je v nich síly, co je v nich lásky, a přece jak jsou dělány volně a půvabně. Slepé kopírování přírody není také správné, ale znát přírodu, takže to, co děláme, je živé a pravdivé, to je to, co mnohým schází.

Myslíš si na př., že de Bock ví, co Ty víš - ne, zcela určitě ne. Namítneš, že přece každý od mládí pozoroval krajiny a postavy. Ptej se: ale byl každý jako dítě též přemýšlivý? Ptej se. měl však každý také rád louky, pole, nivy a les, a sníh a déšť a bouřku, na které se díval? Každý to nemá tak jako Ty a já, to musí spoluvytvářet zvláštní prostředí a okolnosti, a aby se to zakořenilo, musí k tomu přispět i zvláštní temperament a povaha.

Vzpomínám si na Tvé dopisy z doby, kdys byl ještě v Bruselu, s podobnými popisy krajin, jako v Tvém posledním.

Víš zajisté, že je velmi, velmi třeba, aby se umění věnovali čestní lidé. Nechci tvrdit, že nejsou, ale sám cítíš, co míním, a víš zrovna tak jako já, že spousta lidí, kteří malují, jsou úžasní lháři.

I tu lze použít rčení "čestné trvá nejdéle", právě tak jako bajky o zajíci a želvě a o Andersenově ošklivém mladém kachňátku.

Vezmi si na př. Edwina Edwardse, rytce - proč jsou jeho práce tak překrásné, proč si právem vydobyl místa mezi nejlepšími v Anglii? Protože co chtěl, bylo čestné a věrné. Byl bych sice raději na místě Julese Dupréa nežli Edwina Edwardse, ale hleď, musíme si velmi vážit upřímnosti, neboť ta odolává, kde se všechno ostatní jeví jako prázdná sláma.

Pro mne jsou ideálem de Bernierovy "Les champs en hiver" (Pole v zimě) z Luxembourgu. Dále je tu Lavieille, dřevorytec a malíř - viděl jsem od něho zimní noc s vánoční náladou, na niž si právě vzpomínám. Také je tu Mme Collart - na př. obraz jabloňového sadu se starým běloušem. Konečně tu jsou Chintreuil a Goethals - často jsem pátral po někom, abych Ti objasnil, k čemu by se daly přirovnat pěkné věci Goethalsovy, a tu mi napadá, že k Chintreuilovým; ostatně jich od Chintreuile mnoho neznám a od Goethalse ovšem také ne.

Nesprávné chápání záměrů velkých krajinářů - to je z velké části příčinou zla. Skoro nikdo neví, že tajemství krásné práce tkví z valné části ve věrnosti a upřímném cítění. Mnoho jich nemůže za to, že dost hluboce necítí, a jednají svědomitě, pokud mají tu svědomitost.

Myslím si však, že mi přisvědčíš (tím spíš, když tu jde o něco, co jaksi není Tvou zásluhou, ačkoli se Tě to týká), že mnohý krajinář, s nímž se teď počítá, by pracoval mnohem lépe a důkladnějí, kdyby měl polovičku Tvých zdravých názorů na př. na pole, názorů, jež jsou Ti od přírody vlastní. Někdy se nad tím zamysli a pak to zvaž vedle mnoha jiných věcí, až se sám budeš hodnotit a říkat takové věci, jako "byl bych jen čímsi prostředním".

Dejme tomu - myslíš-li prostřední v dobrém ušlechtilém významu. Břitkost, jak se tu říká - tímto slovem se tu kdekdo ohání - co se mne týče, neznám jeho vlastní význam a dost často jsem ho slyšel použít na velmi bezvýznamné věci - břitkost, ta má umění zachránít?

Spíš bych měl naději, že by se mohla věc zdařit, kdyby bylo víc takových lidí, jak na př. Ed. Frere nebo Émile Breton, než kdyby přišli takoví břitcí, jako Boldini nebo Fortuny. Frera a Bretona pohřešujeme a želíme, ale vliv, jakým působili Boldini a Fortuny - člověk by je chtěl přece respektovat - je osudný.

Chlapík jako Gustav Brio zanechal něco dobrého, i na př. de Groux, a kdyby bylo mnoho takových, pak by svět dělal pokroky a umění by bylo požehnáním - ale Boldini, Fortuny, a i Regnault - co nám to prospěje, jak daleko jsme se s tím dostali? Co říkáš, je dokonale pravdivé: "Vážnost je lepší než posměch, byť byla sebeostřejší a duchaplnější". Jinými slovy bych řekl: " Bonté vaut mieux que malice"* (*Dobrota má větší cenu nežli zlomyslnost). To se sice rozumí samo sebou, ale mnozí říkají: "Ne, v zlomyslnostech je spása" Nuže, ti věru jednou sklidí, co zaseli.

Sbohem, milý brachu, chtěl jsem Ti jen napsat o kresbách a že doufám, že mi ten nápad s listy pro lid pomůže dostat se o kus dál. Zatím co jsem to psal, dostal jsem zprávu od Rapparda, že nastalo malé zlepšení, přece je však asi ještě velmi nemocen. Určitě vím, že jak on, tak i jeho otec se zajímají o lidové typy. Jakmile bude Rappard opět na nohou nebo aspoň bude opět normálně vidět, doufám, že si k němu zajedu. Napiš mi opět brzy.

Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (151)

Milý Theo!

V těchto dnech jsem obdržel dopis od Rapparda, s nímž si koresponduji o litografických pokusech a který také sám něco takového dělal.

Náhodou jsem mu napsal: "Už se zase vyskytla překážka, ztratil se dopis s penězi, které jsem větším dílem určil pro tyto pokusy." Na to mi píše:

"Tím se nevyrušuj a spoléhej na mne, nemůžeš-li pokračovat anebo potřebuješ-li něco." Nenapsal jsem mu to proto, aby něco takového vyslovil, nýbrž jenom proto, že jsem chtěl, aby sám udělal několik nových pokusů. Ale potěšilo mě to, poněvadž takových důkazů zájmu je pořídku. Odpověděl jsem mu: "Prozatím Ti za to děkuji, ale kdyby se mi skutečně přihodilo, že bych už vůbec nemohl pokračovat, pak se o tom blíže domluvíme." A řekl jsem mu, jak velice si toho vážím. Hleď, to je tedy jeden z případů, o nichž jsem Ti psal v posledním dopise. S kreslením, kamenem, papírem a tiskem jsou ovšem spojeny výlohy. Jsou však poměrně nepatrné. Takové listy, jako na př. ten poslední, který jsem Ti poslal, rovněž jeden nový, který jsem včera dokončil, byly by asi na př. vhodné pro lidové vydání, jakého je tolik třeba, a ještě víc u nás v Holandsku nežli kde jinde.

Nuže, takový podnik, jako je nakreslit a vytisknout serii asi třiceti listů dělnických typů - smí či nesmí se toho nyní člověk odvážit? Ba věru, člověk se musí ptát - tak podstatné jsou ty věci - : Mám právo a povinnost to dělat, nebo na to právo nemám? Krásné látky je nadbytek - : Rozsevači, kopáči, drvoštěpové, oráči, pradleny, muži z chudobince, i dětskou kolébku lze někdy nakreslit; enfin, člověku se tu otvírá nepřehledně široké pole. Kdybych byl boháčem, neváhal bych s rozhodnutím, řekl bych: Kupředu, a rychleji než takto.

Je tu však cosi jiného - smí, má, může člověk strhnout jiné lidi, jež potřebuje a bez nichž to nelze uskutečnit, a vtáhnout do podniku, o němž lze pochybovat, zdali něco vynese? Sám sebe bych nešetřil. A tím, žes mi pomohl, jsi dal najevo, že se nešetříš.

Avšak ostatní shledávají, že je zvrácené a pošetilé, že se se mnou zahazuješ, a každé moje hnutí považují za ještě pošetilejší; a mnozí, kteří byli z počátku nadšeni, smýšlejí brzy rovněž tak a jsou jako hořící věchet, jen na chviličku mají odvahu a planou.

Domnívám se, že skutečně naprosto neprávem, neboť si v tomto případě ani Ty, ani já, nepočínáme pošetile. Tato záležitost, jež byla ještě před nedávnem nejprve jen Tvým nápadem, totiž: "Mluvil jsem s Buhotem; ví o určitém způsobu litografování - později víc o tom - pokus se o něco na papíru, který Ti pošle," nabyla pro mne v krátké době po tomto poměrně bezvýznamném začátku rozsahu nesmírně významného podniku. Jsem přesvědčen, že kdyby člověk vytrval a uskutečnil jej, mohlo by z toho něco vzejít, co by vůbec nebylo zbytečné, nýbrž určitě dobré a k užitku.

   Vždycky se tvrdí, že v Holandsku nelze vytvořit lidové časopisy, nikdy jsem tomu nemohl věřit, a teď vidím, že to je opravdu možné. Společnost van´t hut podpořila Elzeviera v Rotterdamu tisícovkami pro vydávání listu de Zwaluw.
   Zlepšil se de Zwaluw? Nikoli - neboť v něm sice bylo několik pěkných listů, ale celek byl příliš hubený, nebyl důkladný, vážný, silný, nebyl dost původní; nápodoba anglických. Jsou dva systémy: How not to do it, a How to do it.* (* Jak se to nemá dělat a jak se to má dělat.) Obávám se, že How not to do it bylo postranní myšlenkou Elzeviera, jinak by dělal, i kdyby přitom doplácel. How not to do it počítá takto: Tolik a tolik mám za to od ´t hut, tolik a tolik mám z prodeje, tolik a tolik musím na tom především vydělat, musím to dělat přesně tak jako moji kolegové, jinak by mne nazvali mauvais coucheur nebo prašivým psem atd.
   Tak dochází k tomu, že Elzevier a tisíce jemu podobných, místo aby řekli, co bylo napsáno pod jedním Millaisovým obrazem: "It might be done, and if so, we should do it,"* (Mělo by se to udělat, a je-li tomu tak, měli bychom to udělat.) říkají: it can´t be done,** (nelze to udělat), anebo to dělají jen chabou rukou a bez dostatečné energie.
   Neznám dost ředitelství de Zwaluwu, abych mohl přesně říci, kdo má vinu, znám však dost jejich listů, abych byl odpovědný za své tvrzení: "Neudělali jste z toho, co jste mohli z toho udělat, mohlo a muselo by to být lepší." Přesto přese všechno tu však tvrdím: Ať je tomu jakkoli, vždycky byli též řádní, upřímní, stateční a čestní Holanďané, a v dobách, kdy jsme byli naprosto zesláblí, vysílení a ve špatných poměrech, našel se ještě tu a tam v zastrčených koutech plamen nadšení; to tedy tím spíše v obdobích, kdy se Holanďané mohli počítat mezi první a nejlepší.
   Pokud tedy jde o nadšení, sebeobětavost a odvahu, že člověk dělá něco, ne aby přitom vydělal, nýbrž že je to užitečné a dobré, pak musí všeobecně důvěřovat svým bližním a krajanům. Ale především bych rád řekl toto: Já osobně se chci podílet na záležitosti listů pro lid - v případě, že by se vůbec něco takového podnikalo - jen pokud jde o jejich tvoření. Musí to být záležitost lásky nikoli záležitost knihkupecká.
   Poněvadž však je přece jen nezbytné navázat styk s librairie, ať už jen kvůli tisku nebo podobným věcem, nehovořím o tom s Tebou, abych se Tě zeptal: "Myslíš, že by to šlo?" - totiž s knihkupeckého hlediska - nýbrž abych Ti položil otázku: How to do it?
   Domnívám se, že by se mělo ujednat toto:
   Poněvadž je užitečné a nutné, aby se kreslily, tiskly a rozšiřovaly holandské kresby, určené pro dělnická obydlí a selská stavení, jedním slovem pro každého dělníka, zavazuje se několik lidí, že se pro ten účel vynasnaží napnout své nejlepší síly.
   Toto společenství se nesmí rozejít, dokud se plán neuskuteční, a musí se snažit provést jej co možná prakticky a dobře. Cena listů nesmí přesahovat 10, nanejvýš 15 centů.
   S vydáváním se začne, jakmile bude nakreslena a vytištěna serie 30 listů a jakmile budou vyrovnány s tím spojené výlohy za kámen, poplatky za tisk a papír.
   Těchto 30 listů vyjde najednou, však bude možno je koupit i jednotlivě, v plátěném obalu vytvoří dohromady celek, budou mít krátký text nikoli k obrazům - ty musí mluvit samy za sebe - nýbrž aby stručně a jadrně vysvětlil, jak a proč jsou dělány atd.
   Pravý důvod tohoto společenství je tento. Když si kreslíři vezmou ten podnik sami na sebe, pak musí nést jak práci, tak výlohy, a podnik v půli cestě zanikne; proto se musí závazky rozdělit, takže každý dostane svůj díl, který může unést, a podnik se tak může uskutečnit.
   Co se utrží prodejem, musí nejdříve sloužit k splacení těm, kteří do toho půjčili peníze, za druhé pak ke stejné, přesně stanovené odměně každému kreslíři, který dodal kresbu.
   Po vyrovnání obojího zůstává zbytek na nové výdaje pro další vydávání. Ti, kdož vyvolávají k životu tento podnik, považují práci na něm za svou povinnost. Poněvadž tu není účelem zisk, nesmějí ani věřitelé, ani kreslíři, ani ti, kdož nějak spolupracují, požadovat své vklady nazpět, když se snad podnik nevyplácí a vklad se spotřeboval, jinak v případě, že by se edice nad očekávání setkala s úspěchem, nesmějí žádat nazpět víc, nežli do toho vložili. V tomto případě slouží přebytek k pokračování edice, v onom případě zůstávají podnikatelům alespoň kameny, avšak prvých 700 nátisků z každého kamene za žádných okolností nepatří společnosti, nýbrž lidu, a jakmile společenství zanikne, listy se zdarma rozdělí. Ihned po vydání první serie třiceti kusů musí se dobře promyslet a dohodnout, bude-li se pokračovat ve vydávání či nebude, a teprve potom, ne však dříve, smí ze společenství vystoupit, kdo chce.
   Tato myšlenka mi šla hlavou, a tu Ti říkám: How to do it? Účastníš se toho?
   S jinými jsem o tom ještě nehovořil, mně samému se myšlenka vyjasnila teprve během práce. Dlouho si už o těch listech pro lid dopisuji s Rappardem, poněvadž má o to stejný zájem jako já; ba z vlastního popudu tvrdí, že by mi rád pomohl.
   Avšak Rappard ještě neuvažuje o věci tak, jak bych si přál, ještě se mnou totiž nesouhlasí v technických otázkách.
   Pokud jde o jeho nabídku peněžní půjčky, rozhodl jsem se takto: pro sebe ji osobně odmítám, protože neuskuteční-li se společenství, o němž se Ti zmiňuji, pokusím se o tu věc sám. Budeme-li tak daleko, vždycky se ještě uvidí, co bych mohl dále dělat.
   Především mu sděluji své nápady o edici a táži se ho jako Tebe, zda bychom se nemohli do něčeho takového pustit.
   Přál bych si, aby si všichni v tomto společenství byli zcela rovni, aby tu nebyly ani stanovy, ani předseda, ani cokoli takového, aby tu nebylo nic než krátké ustanovení, které pevně stanoví účel; v tomto definitivně vypracovaném ustanovení smělo by se jen tehdy něco změnit, kdyby s tím souhlasili všichni účastníci podniku, kteří je podepsali. Konečně lze vyhotovit seznam těch, kteří se k edici zavázali, a zaznamenat, co pro ni konají. Tento seznam by se však nesměl uveřejnit, poněvadž podnik má být záležitost umělecká a soukromá - tedy na př.: A se zavazuje k tomu či onomu, B dodá k tomu účelu to a ono, atd.; nic jiného. -
   Zatím je 1. prosince. Jestliže jsi ještě nepsal, pak to udělej co možná brzy, už nemám nic. Sbohem, s upřímným stiskem ruky
                               zcela Tvůj Vincent.

   Muselo by to být společenství, které jedná a nemluví; jedná krátce a jadrně, bez meškání a pohlíží na podnik jako na záležitost "de charité" a nikoli jako na takovou "de librairie".
   Teď ještě něco jiného; člověk musí předem uvažovat, čeho je třeba - 30 kamenů, výlohy za tisk, papír, kolik to stojí - přesně to nevím, ale zdá se mi, že by se člověk s 300 zlatými dostal dost daleko.
   Kresby by byly vkladem těch členů společenství, kteří by nemohli přispět penězi. Milerád bych je převzal všechny, nenajde-li se někdo jiný, milejší by mi však bylo, kdyby se toho ujali lepší než jsem já. Myslím, že by nesporně bylo žádoucí, abychom především vydali těch 30 litografií; to bych rád prosadil, i kdyby se prozatím nikdo nenašel, kdo by měl chuť nakreslit kresby, vždyť potom by se snad dali pohnout ke spolupráci jiní umělci, kteří pracují lépe než já, kdybychom jim mohli ukázat tuto serii. Mnozí jsou zpravidla teprve tehdy ochotni začít, když jsou přesvědčeni, že je něco vážně míněno, a zdráhají se tím zabývat, dokud nebyly učiněny první kroky.

neděle 10. února 2019

Vincent van Gogh, Dopisy (149, 150)

Ve středu ráno.

Milý Theo!

Zároveň s tímto dopisem dostaneš první zkušební listy litografií "Kopáče" a "Pijáka kávy".

Bylo by mi milé, kdybych co nejdříve uslyšel, jaký dojem na Tebe dělají. Mám v úmyslu ještě je retušovat na kameni a přál bych si o tom slyšet Tvůj názor. Kresby byly pěknější, zvlášť u kopáče jsem se velmi snažil, ale přenosem a tiskem zmizely různé podrobnosti.

Nicméně shledávám, že v těch tiscích je cosi kostrbatého a nenuceného, a to mě poněkud smiřuje se ztrátou určitých věcí, jež byly na kresbě.

Kresba nebyla dělána pouze litografickou křídou, hloubky byly mimo to zesíleny autografickým inkoustem.

Kámen tedy jen částečně přijal autografický inkoust a my nevíme přesně, co je toho příčinou, pravděpodobně voda, kterou jsem ho ředil. Rozhodně na tom vidím, že tam, kde se inkoust přichytil, vznikla krásná hluboká čerň, se kterou budu mít snad později víc štěstí.

Neboť jakmile bude mít tiskař kdy, pokusíme se při tisku dostat do toho tón. Kromě toho vyzkoušíme různé druhy papíru a rozmanité barvy.

Doufám, že se oba tyto kameny ještě zlepší retuší podle obou studií, které ještě mám a které jsou dělány přímo podle modelu.

Teď jsem se konečně též jednou dožil, že mě navštívil jeden malíř, totiž v.d. Weele, který mě oslovil na ulici a u kterého jsem byl též už jednou na návštěvě.

Doufám, že se také on pokusí o tuto litografickou methodu, přál jsem si, aby tím způsobem udělal dva pluhy, studie, které namaloval (ranní a večerní nálada), a vůz ve vřesovišti tažený voly.

Mladík má v atelieru různé pěkné věci.

Chtěl mě přimět, abych něco zkomponoval podle nesčetných studií mužů z chudobince, ale k tomu se ještě necítím dost zralý.

Víš, že jsem Ti psal o serii kopáčů, teď tedy aspoň vidíš také z nich jeden list.

O dopise jsem se ještě nic nedozvěděl, na zdejší poště nic o něm nevědí a svádějí to na Paříž.

Když přišel od Tebe poslední dopis, ihned jsem z peněz tolik poplatil, protože jsem na ně tak dlouho čekal, že mi zbylo málo. Nicméně znovu jsem se pokusil o tyto obě litografie, i když s tím byly spojeny výlohy, poněvadž spatřuji v této práci největší spásu především v těžkých časech; a chci bojovat, abych vynikl.

Dnes nebo zítra utratím peníze. Můžeš-li něco udělat, udělej to, nejde-li to, pak to není ani Tvá, ani má chyba, ale byly by to pro mne krušné dny. Enfin, přesto, dokud můžeme držet hlavu vzhůru, držme, a pokud můžeme, vzdorujme melancholii a ochabnutí.

Vychází tu lidový časopis zvaný de Zwaluw, nakladatelství Elzevier v Rotterdamu, podporovaný společností Nut v. "t" algemeen. Napadlo mi v těchto dnech, zdali by tam nemohli použít kresby takového kopáče.

Měsíčně vychází jedno číslo.

Avšak to by mě stálo cestu do Rotterdamu a příliš se obávám, abych se nevrátil s odpovědí: to nejde na odbyt, nic nebereme atd. Kromě toho bych to přece raději nedělal, poněvadž bych mnohem raději ještě pokračoval v práci, až bych měl pohromadě serii jaksepatří.

Ale lámu si hlavu, jak bych asi mohl něco vydělat, poněvadž se třeba mohu dostat do velkých nesnází.

Napiš mi přece, milý hochu, i když nemáš peníze, vždyť potřebuji Tvou sympatii, jež je mi nemenší oporou nežli peníze. Doufám, žes dostal malý svitek s litografiemi, v němž byla "Sorrow", a k tomu dopis; zmiňuji se o tom ještě jednou, abych to zjistil, nikoli proto, že jsem už čekal na odpověď. Bylo tu velmi studené počasí; dnes je hodně tma, mlhavo a pošmourno, což dává předmětům jakési divoké vzezření, takřka non ébarbé.* (*neuhlazené)

Sbohem, ze srdce Ti přeji to nejlepší a v duchu tisknu Ti ruku

zcela Tvůj Vincent.

V kresbě "Piják kávy" byla černá barva vlivem směru šrafování mnohem víc lomená. Nyní je na neštěstí matná, ale snad se to dá ještě napravit.

V neděli.

Milý Theo!

Včera jsem se znova dostal k tomu, že jsem si přečetl knihu od Murgera, totiž "Les buveurs d´eau"* (* "Pijáci vody"). Nacházím v tom něco přibližně stejně půvabného jako na př. v kresbách Nanteuilových, Baronových, Roqueplanových, Tonyových, Jonannotových - něco duchaplného a životného.

Nicméně je všechno příliš konvenční, aspoň tato kniha je, a jiné od něho jsem ještě nečetl; a není mezi ním a na př. Alphonesem Karrem a Souvestrem tentýž rozdíl, jako mezi Henri Monnierem a Comtem Calixem a svrchu zmíněnými umělci? Osoby, jež přirovnávám, snažím se vybírat z téže doby.

Je v tom dech z doby bohémovy (ačkoli tehdejší skutečnost je v knize jen jakoby skrytá), a proto mě zajímá, podle mého mínění však postrádá citové bezprostřednosti a upřímnosti.

Možná však, že ty z jeho knih, v nichž se nevyskytují žádné typy malířů, jsou lepší nežli tato - zdá se, jako by spisovatelé neměli mnoho štěstí se svými typy malířů; tak vedle ostatních Balzac - jeho malíři jsou dost nezajímaví. Nejinak se daří i Zolovi s jeho Claude Lantierem; neboť je pravda, že Claude Lantier zcela určitě existuje, přesto bychom si přece přáli vidět od Zoly vylíčené jiné typy malířů nežli takové, jako je Lantier, kterého Zola líčil, myslím, podle skutečného modelu a jako předobraz si vzal někoho z malířů, ostatně ne z nejhorších toho směru, jemuž, myslím, říkali impresionismus. A tito netvoří jádro umělecké společnosti.

Naproti tomu znám jen málo dobře nakreslených nebo namalovaných typů spisovatelů, i malíři upadají po této stránce většinou do konvenčnosti a ze spisovatele udělají muže, který sedí za stolem s haldou papírů, dál nic; nebo nejdou ani tak daleko a vznikne z toho pán v límci a nadto s tváří bez určitého výrazu.

Od Meissoniera existuje obraz, který se mi líbí - postava, viděná zezadu, je sehnuta dopředu, nohy stojí, myslím, na příčce štaflí, není vidět než pár napjatých kolen, hřbet, šíji a týl a ještě kousek ruky s tužkou nebo čímsi takovým. Ale chlapík to dělá dobře, je v tom napjatá pozornost, docela jako u jedné postavy u Rembrandta - : človíček, který sedí a čte, je tak schoulen, hlavu opřenu o dlaně, že z toho všeho hned vyciťuješ, jak je srostlý s knihou. Vezmi si Bonnatova Victora Huga - krásné, zcela pěkné - ale ještě hezčí je, myslím, Victor Hugo vylíčený slovy - samého Victora Huga tímto krátkým výrokem:

"Et moi je me taisais -

Tel que l´on voit se taire un coq sur la bruyére." ** (A já jsem mlčel - tak jak vidíte mlčet kohouta na vřesu).

Nezdá se Ti tato malá postavička ve vřesovišti obdivuhodná? Není to plné života jako Meissonierův malý generál - velký asi jeden centimetr?

Existuje Milletův portrét, namalovaný Milletem, který se mi líbí, jen hlava s jakousi pastýřskou čepicí, ale pohled - pohled přivřených očí, napjatý pohled malíře - právě to je na tom to pěkné i to kohoutí, smím-li to tak říci.

Je opět neděle. Dnes ráno jsem se prošel po ryswycké silnici - louky jsou částečně zaplaveny, byla to nálada odstupňované zelené a stříbrné barvy - kostrbaté, černé, šedé a zelené kmeny a větve, větrem ohnuté staré stromy v popředí, v pozadí proti jasné obloze silueta vesničky se špičatou věžičkou, tu a tam plot nebo kupa hnoje, na níž sedělo hejno vran a klovalo. Jak bys něco takového živě prociťoval, jak bys to pěkně namaloval, kdybys chtěl.

Dnes ráno bylo skutečně zvlášť pěkné a dlouhá procházka mi prospěla, poněvadž jsem tento týden kvůli kreslení a litografování téměř nevytáhl paty ze dveří. Co se týče litografie stařečka, doufám, že zítra dostanu zkušební nátisky.

Chtěl bych, aby byla dobrá - dělal jsem ji druhem křídy, jež se prý zvlášť hodí pro tento způsob, obávám se však, že se jako nejlepší osvědčí obyčejná litografická křída a že budu litovat, že jsem to s ní nedělal.

No, uvidíme, jak to dopadne.

Zítra se asi dozvím různé podrobnosti o tisku, jež prý mi tiskař ukáže.

Nesmírně rád bych se naučil sám tisknout. Myslím, že snad vůbec tento nový způsob vnese do litografie více života. I když nelze s určitostí říci, že se to stane, přece jsem přesvědčen, že se zkusí spojit starý a nový způsob - kdoví - snad to zase bude popud k založení nových časopisů.

V pondělí.

Až sem jsem dopsal včera večer - dnes ráno jsem musel se svým stařečkem k tiskaři a tu jsem konečně všechno uviděl, přenášení na kámen, přípravu kamene, i tisk. Mohu si udělat lepší pojem, co ještě mohu retuší změnit. Připojuji první nátisk, nepočítám-li jeden vadný tisk.

Časem to snad udělám lépe, tento mě ještě zdaleka neuspokojuje; nu, zlepšení se dostaví cvikem a pokusy.

Zdá se mi, že je povinností malíře snažit se vložit myšlenku do své práce. Na tomto listě jsem se chtěl pokusit o vyjádření (ale nedovedu to říci tak pěkně a trefně jako skutečnost, jejímž jakýmsi chabým odrazem v tmavém zrcadle je toto zde), že nejsilnějším důkazem jsoucnosti "... něčeho tam nahoře", v niž věřil Millet, existence Boha a věčnosti, zdá se mi nevyslovitelná jímavost, která může být ve výrazu takového stařečka - aniž si toho je snad sám vědom - když si tak klidně sedí v koutečku u krbu. Z toho vyzařuje cosi ušlechtilého, cosi vznešeného, cosi, co nemůže být určeno červům.

Neobyčejně krásně to zobrazuje Israels.

Nejkrásnější místo v "Chaloupce strýčka Toma" je asi to, kde si ubohý otrok, který ví, že musí zemřít, sedě naposled se svou ženou, připomíná slova:

"Ať neštěstí mě zatopí přívalem,

Ať bouře neštěstí

Se na mne přivalí - mou útěchou,

Mým mírem a vším - jsi Ty, ó Pane."

Co se mne týče, nedovedu pochopit, že každý to nevidí a necítí, příroda či Bůh to přece nabízí každému, kdo má oči a uši a srdce, aby tomu porozuměl. Myslím, že malíř je šťastné stvoření, poněvadž jakmile chce poněkud zobrazit, co vidí, je v souzvuku s přírodou.

A to je mnoho - člověk ví, co dělat, látky je nadbytek, a Carlyle právem říká: Blažený ten, kdo našel svou práci.

Jestliže účelem této práce je přinášet mír - jako u Milleta, Dupréa, Israelse atd. - říkat totiž sursum corda, "povzneste svá srdce", pak je dvojnásob povznášející - člověk se potom cítí méně osamocený, poněvadž si myslí, teď tu sice sedím opuštěn, ale zatím co tu sedím a mlčím, moje dílo možná promlouvá k mému příteli, a kdo se na ně dívá, nevyčte mi nelásku.

Myslím si, že nespokojenost s nedokonalou prací, nezdar, technické potíže mohou způsobit strašnou melancholii. Ujišťuji Tě, že když si vzpomínám na Milleta, Israelse, Bretona, de Grouxe a tolik ostatních, Herkomera a j., mohl bych být strašně zoufalý - neboť co ti chlapíci znamenají, pozná člověk teprve když sám pracuje. Tu člověk musí v sobě potlačit zoufalost a melancholii, musí mít sám se sebou trpělivost; nikoli aby složil ruce v klín, nýbrž aby se přes tisícero nedostatků a chyb a přes nejistotu, že je zdolá, dále trápil - a to je příčinou, proč je malíř v jistém smyslu nešťastný.

Boj se sebou samým - sebezdokonalování, nezbytnost stálého povzbuzování energie - to všechno ještě ztěžují materiální obtíže.

Daumierův obraz musel být krásný.

Je záhadné, že něco, co tak jasně mluví, jako na př. toto, není pochopeno a že by, jak říkáš, skutečně nebylo jisté, zda by se dal pro to nalézt zájemce, i kdyby to bylo nabízeno za nepatrnou cenu.

Něco takového je pro mnohé umělce nesnesitelné, nebo při nejmenším skoro nesnesitelné - člověk se snaží být čestný a je čestný - pracuje zrovna tak těžce jako nosič zavazadel - přesto špatně pochodí - musí se vzdát práce - nemůže ji uskutečnit, když na ni nevynaloží víc, nežli za ni dostane; má pocit, že je vinen tím, že porušil povinnost, že nedostál slibu; není tak čestný, jako by byl, kdyby byla práce zaplacena přiměřenou a rozumnou cenou. Člověk se ostýchá uzavírat přátelství, má strach se pohnout, nejraději by už z dálky volal na lidi, jako kdysi malomocný: příliš se ke mně nepřibližujte, neboť styk se mnou způsobí vám jen trampoty a škodu - a s touto lavinou starostí na srdci se musí pouštět do práce, musí s klidnou všední tváří, aniž hne brvou, trávit všední život, handrkovat se s modely, s mužem, který vybírá činži, a s Petrem či Pavlem. Člověk musí chladnokrevně držet jednu ruku na kormidle, aby neustal v práci, a druhou musí dbát, aby jiným neškodil.

A mimo to přicházejí bouřky; okolnosti, které nelze předvídat; člověk neví, co počít, a má pocit, že každou chvíli může narazit na skalní útes.

Člověk nemůže vystupovat jako někdo, kdo může být jiným užitečný nebo má v hlavě záměr, který mluví sám za sebe, nikoli; naopak je nutno tušit předem, že všechno skončí neúspěchem; a přece, přece - člověk cítí, jak v něm kypí síla, má vytvořit dílo, a to se musí uskutečnit. -

Člověk by nejraději hovořil jako lidé z "93" * (* Román Victora Huga): to a to musíme udělat, nejprve musí padnout tito, potom tamti a potom poslední, je to naše povinnost, rozumí se to tedy samo sebou - a nic dál.

Je však vhodná doba sjednotit se a promluvit? Nebo nemá snad člověk spíše hledět omezovat se na věci, které dovede sám překonat, za něž sám ručí a odpovídá, ježto přece mnozí usnuli a raději si nepřejí být buzeni, tak aby ti spáči mohli dále spát a odpočívat?

Nuže, vidíš, že tentokrát pronáším také jednou intimnější myšlenky než obvykle a sám jsi toho vinen, protože i Tys to dělal.

Pokud jde o Tebe, myslím si, že jsi přece jeden z bdících, nikoli ze spáčů - nuže, nebděl bys raději při malování obrazů než při jejich prodeji? Říkám to zcela prostě v důvěře v Tvůj vlastní názor na věci; nepřipojuji, že lecčemus se musí podle mého názoru dát přednost. Že se člověk snadno octne v nebezpečí, že ztroskotá, že být malířem, je jako být ztracená varta, tohle všechno to se rozumí samo sebou. Nesmíš si o mně myslet, že jsem tuze bojácný - na př. malovat v Borinagi by bylo něco tak obtížného, ba i poměrně nebezpečného, že bych přitom vedl život, jemuž by byly klid a potěšení na hony vzdáleny. Nicméně bych se do toho pustil, kdybych to mohl udělat, kdybych totiž s jistotou nepředvídal, že výlohy převýší ještě na čas mé prostředky. Jestliže bych našel lidi, kteří by se zajímali o tento nebo podobný podnik, potom bych se toho odvážil.

Poněvadž se v této chvíli Ty jediný staráš o to, co dělám, prozatím to je a zůstává neuskutečnitelné; zatím si najdu něco jiného na práci.

Avšak nezanechávám to snad, abych se šetřil. Doufám, že mi opět budeš moci něco poslat, ne později než k 1. prosinci. Nuže, milý brachu, opravdu upřímně Ti děkuji za dopis a v duchu Ti vřele tisknu ruku.

Zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (147, 148)

Milý Theo!

Očekávaje bližší informace o zkušenostech, udělal jsem s pomocí tiskaře van Smulderse litografii a s potěšením Ti posílám její první nátisk.

Tuto litografii jsem nakreslil na kus preparovaného papíru, bezpochyby je to tentýž, o němž hovořil Buhot.

Prozatím bych si velmi přál srovnat papír z Vie moderne s tím, co jsem koupil od Smulderse. U něho je velmi drahý, 1,75 fr za arch, ale ovšem příjemně se na něm pracuje. Vidíš, tento list jsem nakreslil co možná jednoduše - kdyby v tom něco bylo, co by upomenulo na staré litografie z doby, kdy byl o toto umělecké odvětví všeobecně větší zájem nežli nyní, pak bych byl spokojen.

Asi za 5 zl. mohu získat 100 obtahů, a za něco víc kámen do vlastnictví.

Myslíš, že to stojí za námahu? Nesmírně rád bych pracoval víc v tomto oboru.

Na př. serii asi 30 figur.

Nejprve však musím znát Tvé názory na tisk atd.

Už v tom bych viděl cosi znamenitého, kdybychom sami, bez společníka, vydali serii asi 30 listů - nevymudrovaných, nýbrž nahozených - jež bychom nechali tisknout na vlastní účet; to by nám dodalo více sebedůvěry vůči lidem, které musíme později získat, totiž vůči ředitelstvím časopisů. Ty se přece lépe vyznáš v obchodních věcech nežli já a dojista si o tom zase příležitostně pohovoříme.

Především mi posílej všechny zprávy, jež můžeš získat o postupu. Na čem se musí pracovat s autografickým inkoustem? Může se tisknout všechno, co je kresleno autografickým inkoustem? atd. Zrovna přichází model - metař z Bezuidenhoutu, a tak Ti tisknu ruku,

zcela Tvůj Vincent.

Můžeš-li, pak mi neposílej peníze později nežli 10., neboť jsem měl ještě mimořádná vydání za různé věci.

Připojuji ještě několik řádek - zdá se mi, že jakmile dostane Buhot tento list do rukou, bude Ti teď ještě moci říci jasněji leccos účelného o postupu.

Opravdu by mě velmi těšilo, kdyby se to poštěstilo. U mne jsou kresby samy stokrát závaznější než ta methoda. S modelem pracuji tolik, kolik mi to dovoluje moje portmonka. Neboť jistě chápeš, že člověk, chce-li stále pracovat, jakmile ilustruje, musí mít zásobu studií. A z toho pak vyplývají ještě důležitější věci.

Nemohu tedy dost zdůrazňovat: důležitější je, že si dělám kresby do zásoby, nežli abych se štval a honil za výdělkem, ačkoli by mi byl nanejvýš vítaný. Ale i když se toho hned horlivě nechopím, přece ještě nic nepropasu, a jsem přesvědčen, že později dosáhnu s větší zásobou kreseb lepšího výsledku.

Už proto, poněvadž by mě nesmělo udivovat, kdyby nastala větší poptávka po kreslířích.

Velmi mě mrzí, že jsem dříve neznal tuto methodu. Když jsem byl v Bruselu, usiloval jsem o zaměstnání u litografů, byl jsem však vesměs odmítán. Prosil jsem u nich o jakoukoli práci, vždyť jsem to dělal jen proto, abych něco uviděl z litografie a především abych se jí vyučil. Někoho takového však nepotřebovali.

Ještě nejméně odmítaví byli Simonneau a Fouvey. Říkali, že měli malou radost z mladíků, jež se chtěli vyučit, a že to jde tak špatně, že mají dost personálu. Ještě jsem s nimi hovořil o listech de Grouxových a Ropsových, a tu říkali: "Ano, ale takoví kreslíři dnes už nejsou." Ze všeho, co jsem slyšel tady i v jiných závodech, jsem měl dojem, že litografie je úplně na vymření.

Ale vynález tohoto nového papíru přece jasně dokazuje, že ji asi chtějí opět vzkřísit.

Co krásného se přece vytvořilo v litografii - Charlet, Raffet, Lemud, kromě ostatních, o nichž jsme posledně hovořili; včera večer jsem se opět s novým zalíbením kochal litografiemi od Gavarniho. Doufám, že na tom pokusu vidíš, kolik mám chuti vynasnažit se, abych něco takového vytvořil.

Psal jsem ovšem, jak jsem k této litografii přišel - vzniklo to z toho, že mi Smulders řekl, když jsem mu vyprávěl, cos mi napsal o papíru, že z něho ještě něco má.

Vypadal poněkud užaslý, když jsem se k němu za několik hodin po tom, co jsem si u něho vyzvedl papír, vrátil s kresbou. Nepřeješ si snad ještě jeden nátisk s širším krajem?

Právě jsem nakreslil ještě dva kopáče.

Kdyby byl tento formát příliš velký, ale sotva myslím, že je příliš velký, poněvadž je to dost silně nakresleno, potom bych snad, zvlášť když se teprve více dozvím o způsobu, jak lze na papíru něco vymazat, zmenšoval kresby o polovinu nebo o třetinu, a to pomocí čtverců, takže by neztratily nic na přesnosti. Enfin, to uvidíme.

Na tomto listu vidíš zároveň jednu ze studií, jichž mám větší počet a o nichž jsem Ti psal.

Milý Theo!

Dnes jsem od Tebe obdržel dopis, za nějž Ti srdečně děkuji. I když musím přiznat, že je věčná škoda, že se ztratil Tvůj dopis s přiloženým poukazem, přece mě utěšuje, že se neomeškal z jiné příčiny. Neboť Tě mohu ujistit, že jsem si dělal nesmírné starosti. Okamžitě jsem na poště oznámil ztrátu dopis, ale říkají, že si mohu dělat jen málo naděje a že kroky k vyšetření musí být podniknuty z Paříže. Doufejme, že se ještě objeví, s tím se však neodvažuji počítat a obávám se, že 50 fr je v horoucích peklech právě v okamžiku, kdy jsou téměř nepostradatelné. Především k pokračování v práci s litografickými zkouškami; obzvlášť mě těší, že se Ti poněkud líbily ty, jež jsem Ti zprvu poslal, a s tímto dopisem dostaneš první nátisk "Sorrow". Pro Heyerdahla jsem připojil též jeden s širším krajem a jeden další je pro Buhota; že jsou však větší, nevím, přijmou-li je na poště. Můžeš si ovšem vzít, které chceš, a můžeš dostat nátisky těch, z nichž by sis přál víc, ale na první jsem nakreslil: Iere épreuve (první pokus).

Zítra řeknu Smuldersovi o kameny. Musím se Ti přiznat, že by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych mohl jednou udělat správnou serii.

Teď pracuji na kopáčovi; to znamená na kresbách k tomu, z nichž, jak doufám, něco vzejde.

Máme tu pernou zimu, sníh a mráz, ale přece velmi krásně.

V malém svitku litografií najdeš malou kresbu, dělanou neutrálním inkoustem na Whatmanově papíru. Rád bych se Tě optal na toto: Lze reprodukovat kresbu dělanou tímto způsobem? Lze potom takové kresby dělané autografickým inkoustem použít pro Vie moderne?Prosím Tě, pošli mi přece několik čísel Vie moderne, poněvadž mám jen docela málo listů (myslím jen tři) z jednoho, a to už velmi starého čísla, a poněvadž bych rád nabyl lepšího a trochu dokonalejšího ponětí, jaký je to vlastně časopis. Pátral jsem po tom zde ve městě, a nemohl jsem nalézt jediné číslo.

Čím víc bych jich dostal, tím by mi to bylo milejší, poněvadž právě nyní hledám různé methody a poněvadž mi možná reprodukce z Vie moderne mohou ukázat cestu, jak lépe pochopit, co lze s tím dělat. Ale prosím Tě za prominutí, že se musíš kvůli tomu tolik obtěžovat.

Tento týden tu byl nakrátko otec, když byl ve městě na shromáždění.

Rappard mi píše o nové serii kreseb havířů od Paula Renouarda v L´Illustration. Ještě jsem je neviděl, ale kdybys viděl v nějakém kiosku, kde prodávají ten "brak, který se povaluje v Zuid-Holandsch Koffiehuis", všimni si jich, neboť věřím, že to budou neobyčejně pěkné věci.

Nevím, nebudeš-li snad pokládat za domýšlivost, řeknu-li Ti, co mě potěšilo. Dělníci od Samulderse z druhého závodu v de Laanu uviděli kámen s kresbou, představující muže z chudobince, a ptali se tiskaře, zdali by mohli od něho dostat obtah, aby si ho pověsili na stěnu. Žádný výsledek mé práce by mě nemohl víc potěšit, nežli když si prostí dělníci pověsí ve světnici nebo v dílně takové listy. For you - the public - it is really done, je myslím pravdivý výrok Herkomerův.

Kresba musí mít ovšem uměleckou hodnotu; to však, myslím, nemusí vylučovat, aby se líbila obyčejným divákům.

Nuže, tento první list si ještě nijak necením, upřímně však doufám, že by z toho mohlo vzniknout něco vážnějšího.

Ztráta zmíněných 50 fr (neboť se obávám, že se ztratily) je při těch pokusech jak pro Tebe, tak pro mne nepříjemná, avšak neztrácejme odvahu.

Byl bych rád, aby sis prohlédl kresbu, na níž pracuji.

Ujišťuji Tě, že jsem propadl melancholii, když dopis od Tebe nepřicházel a když jsem nevěděl, co to asi zavinilo.

Tuze rád bych se dozvěděl, at your early convenience* (*co nejdříve) něco o tom, co dnes odesílám.

Dále Ti připomínám, že ses ještě chtěl vrátit k Daumierovi - také at your eyrly convenience, neboť zajisté chápu, že vždycky nemáš kdy k psaní. Sbohem, milý hochu, ještě jednou dík za dopis, se stiskem ruky

zcela Tvůj Vincent.

Dnes večer začínám číst Pot-Bouille od Zoly.

neděle 2. prosince 2018

Vincent van Gogh, Dopisy (146)

Milý Theo!

Tvůj dopis i jeho obsah mi byly velmi vítané. Věc, o níž píšeš, je problém, který se bude asi čím dál víc přetřásat. Budeme asi nuceni uznat, že mnoho nového, o němž se z počátku myslelo, že je pokrokem, mělo ve skutečnosti méně ryzosti nežli to staré; proto se projeví potřeba silných mužů, kteří by mohli situaci napravit. Poněvadž řečněním mohu sám málo změnit na situaci, zdá se mi zbytečné víc o tom psát. Avšak co se mne týče, nemohu souhlasit s Tvou myšlenkou, když se vyjadřuješ takto: "Že nastane kýžená změna, soudím podle povahy věci." - Jenom považ, kolik velkých mužů zemřelo, nebo ... už mezi námi dlouho nebudou. Millet, Brion, Troyon, Rousseau, Daubigny, Corot - a ještě mnozí jiní - už nežijí; říkám Ti, zamysli se ještě víc nazpátek: Leys, Gavarni, de Groux, (jmenuji jen několik); ještě dál: Ingres, Delacroix a Géricault. Pomysli na to, jak je už staré moderní umění.

Podle mého názoru byl tu však až po Milleta a Julese Bretona pokrok, avšak předstihnout tyto dva muže - ani mi o tom nemluv.

Jejich genia lze spíše dnes či později dostihnout, nelze ho však předstihnout. Podobnost genia existuje jen ve vyšších sférách, nelze však vystoupit výš nežli na vrchol hory. Israels by na př. mohl Milleta dostihnout, nemůže být však řeč o předstižení nebo o zmenšení jeho významu.

V oblasti umění bylo tedy dosaženo vrcholu. V příštích letech uvidíme zcela určitě ještě krásná díla, avšak něco tak vznešeného, jak jsme už viděli - nikoli.

Co se mne týče, obávám se, že v několika letech asi vypukne panika. - Od Milleta jsme hluboce poklesli - slovo décadence* (úpadek), které se nyní šeptá nebo obrazně vyslovuje viz Herkomer, zazní potom jako zvonění na poplach.

Mnohý, na př. já sám, teď klidně mlčí, poněvadž má už beztoho pověst mauvais coucheur** (protiva) a poněvadž hovory o tom nic nepomáhají. Netřeba o tom mluvit, ale je třeba pracovat i se smutkem v srdci; ti, kdož budou později nejhlasitěji křičet o dekadenci, budou k ní sami většinou patřit. Opakuji: podle jejich děl je poznáte, nejobratnější řečníci neříkají vždycky největší pravdy; pohleď na Milleta, pohleď na Herkomera - nejsou skutečně žádní krasořečníci a hovoří téměř s nechutí.

Dost o tom; i v Tobě nacházím člověka, který ví mnoho o velkých umělcích a s rozkoší si občas poslechnu podrobnosti, jež o nich nevím, jako na př. to, co mi píšeš o Daumierovi. Neznám žádnou z kolekce podobizen poslanců atd., žádný z obrazů z třetí třídy a z revoluce. Nedovedu si je sice ani podle Tvého líčení představit, tím se mi však v představě Daumierova osobnost stává významnější. Rozhodně raději poslouchám hovory o takových mužích nežli na př. o posledním Salonu.

Nyní k tomu, co píšeš o Vie moderne, nebo raději o druhu papíru, který Ti slíbil Buhot. To mě nadmíru zajímá.

Rozumím-li správně, je to takový papír, s něhož lze nakreslenou kresbu (domnívám se, že autografickým inkoustem) tak jak je, bez zásahu jiného kreslíře, rytce nebo litografa - přenést na kámen nebo udělat z ní klišé, takže potom lze z toho pořídit neomezený počet obtahů. Tyto obtahy jsou pak tedy faksimile původní kresby. Jestliže je tomu tak, pak buď tak dobrý a informuj mě o všem, co se můžeš dozvědět o způsobu práce na tomto papíru, a snaž se mi něco z něho obstarat, abych mohl udělat několik zkoušek. Kdybych mohl dělat tyto zkoušky před Tvým příjezdem, pak bychom si mohli při té příležitosti pohovořit, co lze s tím počít.

Je možné, že v poměrně krátké době bude snad větší poptávka po ilustrátorech nežli v této chvíli.

Když si doplňuji mapy studiemi podle modelů, jak je právě mohu sehnat; pak si naplním mošnu něčím, čím si doufám vydobýt právo na zaměstnání. Ke kreslení ilustrací, jak to dělal svého času Morin, Lancon, Renouard, Jules Férat, musí mít člověk řádnou zásobu v podobě rozmanitých studií ze všech možných oborů.

Hledím si je uspořádat, jak víš, a příležitostně uvidíš. A propos, dodnes jsem ještě neobdržel balík studií, které jsi mi vrátil prostřednictvím obchodu v Rue Chaptal.

Nedošly už na místo?

Myslíš-li si, že už došly, vyzvedl bych si je, poněvadž mi budou užitečné v souvislosti s věcmi, na nichž v poslední době pracuji.

Víš, co jsem dnes ráno nakreslil? Bloka, židovského antikváře, nikoli Davida, nýbrž toho malého, který stává ve vnitřním dvoře.

Přál bych si nakreslit víc z této rodiny, neboť to jsou přece pravé typy. Je nadmíru obtížné získat typy, které bych měl nejraději. Zatím jsem šťasten, že dělám, co mohu dostat, aniž pouštím se zřetele ostatní, jež bych s chutí maloval, jen kdybych je mohl získat.

S Blokem mám velkou zábavu, vyvolává mi vzpomínky na události zapomenuté po mnoho let; doufám, že se dojista ještě častěji v neděli ráno ukáže.

Člověk ovšem pociťuje a musí pociťovat sám se sebou jakousi nespokojenost, touhu, aby mohl mnohem lépe dělat, a přesto je cosi nádherného a zábavného shánět po troškách rozmanité postavy, ačkoli čím víc dělá, pozoruje, kolik ještě potřebuje.

Všechno nelze dělat najednou, rozhodně však bude třeba, abych si jednou nakreslil určitý počet studií koní, nejenom malé skizzy na ulici, nýbrž abych pro to jednou získal model.

Vím o starém šimlu, správné herce, lepší si nikdo nedovede představit (v plynárně), ale muž, který nutí to ubohé zvíře dělat veškerou těžkou práci a vynutí z něho, co lze vynutit, chtěl po mně mnoho, totiž tři zlaté za to, kdyby měl ke mně někdy ráno přijít, a nejméně tolar, kdybych v neděli přišel k němu sám. A pomyslíš-li si, že bych kvůli asi třiceti studiím, jež potřebuji, musel přece pracovat mnohokrát ráno, pak je to pro mne příliš drahé. Jednou si však jistě najdu vhodnější příležitost.

Někdy si mohu tu a tam mnohem snadněji na docela krátkou dobu sehnat koně - s tím jsou lidé spíš srozuměni, jenže v krátkém čase nelze zase udělat, co je vlastně třeba, a tak mi to málo pomůže.

Snažím se pracovat rychle, vždyť jinak člověk není hotov, avšak studie, na níž něco je, snadno vyžaduje půl hodiny, aby jen něco řekla - člověk se tedy stále vrací vlastně k pózování.

Na př. v Scheveningen jsem si zastavil na okamžik, jak se říká, chlapce nebo muže, výsledek byla však vždycky velká touha po delším sezení u mne; zastavení na okamžik mi nestačí ani pro člověka, ani pro koně.

Jsem-li správně poučen, mohli si kreslíři, kteří pracovali pro Graphic, obstarat model v redakčním atelieru. Dickens říká několik originálních poznámek o malířích své doby a o zvráceném způsobu jejich práce, že se totiž otrocky, a přece jen zpola drží modelu. Říká: Braši, pochopte přece, že váš model není konečným cílem, nýbrž prostředkem, abyste svým myšlenkám a inspiracím dali tvar a sílu. Podívejte se na Francouze (na př. Ary Scheffer), a všimněte si, oč to dělají lépe než vy. Vypadá to, jako by si to Angličané vzali k srdci, pracovali sice též neustále podle modelu, naučili se však pohlížet na model velkoryseji a lépe a dovedli z něho více vytěžit pro zdravější a ušlechtilejší komposici nežli Dickensem líčení současníci.

Jsem přesvědčen, že dvě věci zůstávají věčně pravdivé a navzájem se doplňují: nepotlačuj inspiraci a fantasii, nebuď otrokem modelu - a jiná: používej modelu a studuj ho, neboť jinak nenabude tvá fantasie konkretního tvaru.

Jakmile jsem dostal od Tebe dopis, ihned jsem musel zaplatit různé věci - doufám, že Ti nezpůsobí nesnáze, pošleš-li mi opět něco, nejpozději do 10. listopadu. Pamatuj, že se mi zdá velmi důležitý onen postup, o němž s Tebou hovořil Buhot; těšilo by mě, kdybych se tomu mohl naučit, udělal bych pro to vše, co mohu. Sbohem se stiskem ruky

zcela Tvůj Vincent.

Dodatek. Víš, jaká náladu tu teď časně zrána bývá - to je nádherné - taková, jakou namaloval Brion na obraze v Luxembourgu "La fin du déluge", totiž pruh červeného světla na obzoru a nad tím dešťové mraky. To mě přivádí ke krajinářům. Porovnej krajináře z Brionovy doby s dnešními. Je to dnes lepší než tehdy? - Pochybuji o tom. Rád uznávám, že jsou dnes v tomto oboru produktivnější než tehdy, a ačkoli se nedovedu ubránit obdivu nad tím, co se nyní maluje, přece když se dívám na staré obrazy krajin malované staromódní manýrou, po každé mě potěší. Několik let jsem chodil kolem jednoho Schelfhoutova obrazu a myslíval jsem si tak něco jako - to nestojí za nic.

Ačkoli nové umění člověka poutá, vždycky nezanechává nadlouho silný, pronikavý dojem, a když se člověk dlouho díval na novější věci, tu se s potěšením podívá na naivní obraz takového Schelfhouta, Sétéa nebo Julia Bakhuyzena.

Věru jsem nechtěl být zklamán pokrokem, tento pocit naopak ve mně vyvstal naprosto bezděčně proti mému přesvědčení, protože jsem pociťoval čím dál víc jakousi prázdnotu, kterou si nemohu zaplnit dnešními obrazy.

Pátraje po příkladu, rozpomínám se na staré dřevoryty od Jacqua, které jsem viděl asi před desíti lety u strýce Cora; byla to serie "Les mois",* (* Měsíce) byly dělány na způsob rytin, jež vycházejí ročně po seriích nebo i ještě staromódnější. Je v nich méně "lokálního tónu" nežli v jeho pozdějších pracích, avšak kresbou a jakousi jadrností připomínají Milleta. Vidíš, vzhledem k mnoha běžným skizzám v dnešních časopisech se mi zdá, že naprosto konvenční elegance hrozí nahradit typičnost, pravou zemitost, jejichž příkladem jsou zmíněné skizzy Jacquovy.

Cožpak netkví příčina toho i v životě a osobnosti umělcově? Nevím, jaké jsou Tvé zkušenosti, setkáváš se však dnes s mnoha lidmi, kteří mají chuť podniknout v mlhavé nepohodě dalekou procházku? Sám bys ji podnikl s radostí a měl bys z ní požitek zrovna tak jako já, ale pro mnohé je to obtíž.

Rovněž mi napadlo, že zábava při hovorech s malíři není valnou většinou zajímavá.

Mauve má dar řeči, chce-li něco říci, dovede to vyjádřit slovy, takže člověk ví, oč jde; a zcela určitě ho mají i jiní, když chtějí. Je však zvláštní, že hovoříš-li s malířem, okamžitě máš pocit: je tvá obrazotvornost tak silná jako malířů z dřívějších dob?

Tento týden jsem ještě četl ve Forster´s Life of Ch. Dickens rozmanité jednotlivosti o dalekých vycházkách do Hampstead Heath atd. za Londýn, jejichž účelem bylo na př. pochutnat si hodně daleko venku ve staré hospůdce na vejcích na slanině. Tyto vycházky byly velmi příjemné a zábavné, ale to nevylučovalo, že se při nich dělaly vážné plány nových knih, nebo že se debatovalo, co by měl Dickens ještě změnit na té či oné postavě. Ve všem je dnes cosi uštvaného a uhoněného, co se mi nelíbí; vypadá to, jako kdyby přes to přešla smrt. Zajisté bych si přál, aby se potvrdilo Tvé očekávání, že "nastane kýžená změna", ta však pro mne netkví v "povaze věcí".

Buď jak buď, zdá se mi, že potírat se slovy je naprosto bezvýznamné, a každý, kdo má na věci zájem, musí se ve svém malém okruhu snažit něco vytvořit nebo podporovat tvorbu. Zase jednou jsem pracoval na akvarelu havířských žen, jež nosí uhlí ve sněhu. Nejprve jsem však k tomu nakreslil 12 figurálních studií a 3 hlavy, a ještě nejsem hotov.

Myslím, že v akvarelu mám sice náladu, ale v charakteru přece není ještě dost výrazný. Skutečnost je něco jako "Les glaneuses"* (Sběračky klasů) od Milleta, přísná, tedy rozumíš zajisté, že se z toho nesmí dělat effet de neige** (sněžný efekt) to by byla jen imprese a jen tehdy by měla oprávnění existovat, kdyby šlo o krajinu.

Ač se Ti budou líbit studie, které zatím mám, myslím, že začnu zase znova právě proto, že se mi podařily lépe než mnoho jiných. Jsem přesvědčen, že by byly zcela vhodné pro Vie moderne. Nyní mám skutečně dost figur, abych mohl s jednou udělat pokus, jakmile dostanu papír; ale to musí být malý zástup žen, malá karavana.

Vincent van Gogh, Dopisy (144, 145)

Milý Theo!

Opět je neděle a opět je zrovna tak deštivo jako obvykle. Mimo to byla tento týden bouřka a listí na stromech řídne. To víš, že jsem rád, že kamna stojí. Když jsem se dnes ráno zas jednou dostal k pořádání kreseb, totiž studií podle modelů, které jsem udělal od Tvé návštěvy, našel jsem jich přibližně sto (do toho nepočítám starší studie a též co si kreslím do skizzáře). Jmenuji číslici, protože si pamatuji, že ses mě při své návštěvě ptal, zdali bych měl ještě jiné studie kromě těch, které jsi prohlížel. Nevím, zda všichni malíři - i ti, kteří velmi povýšeně pohlížejí na mé práce, tak povýšeně, že považují pod svou důstojnost si mne jen všimnout - pracují více nežli já. Nevím také, zdali znají lepší způsob nežli pracovat s modelem; jak vidím, dělají to jen zřídka, a jak jsem ti už častěji psal, nedovedu pochopit, že tak málo používají modelu.

(Nemíním ovšem lidi, jako je Mauve nebo Israels, který podle mého názoru poskytuje obdivuhodný příklad soustavné práce s modelem, nýbrž spíše pány, jako jsou na př. Bock a Breitner.) Tohoto jsem vůbec nespatřil od té doby, co jsem ho navštěvoval v nemocnici za jeho nemoci - náhodou jsem se doslechl něco, jako že se stal učitelem na měšťanské škole, on sám však neprojevil žádnou známku života.

Tento týden jsem obdržel dopis od Rapparda, který se též podivuje způsobu jednání mnoha zdejších malířů a který se mezi jiným dožil, že mu v Arti odmítli obraz. Poznamenávám jen toto: je spravedlivé, nepočítá-li se s takovými, jako je on a já?

Ujišťuji Tě, že pracuje velmi pilně, letos v létě byl v Drenthe a nato pracoval celý čas v slepeckém útulku v Utrechtu.

Působilo na mne zvláštním dojmem, když jsem slyšel o jeho zkušenostech, jež zblízka vypadají přesně tak jako mé. Enfin.

Jak jsem Ti už psal, velmi se mi po Tobě stýská, a kdybych Tě viděl častěji a kdybychom si mohli pohovořit o práci, přišel bych na rozličné věci, jež by se daly udělat z hotových studií; o tom jsem přesvědčen. Vzpomínáš si, že jsem Ti psal před krátkým časem (tehdy jsem Ti poslal malou barevnou skizzu trhu na brambory): "Musím se opět jednou pokusit zachytit pouliční ruch."

A výsledek toho je teď asi 12 akvarelů, které mám v této chvíli rozdělány; tím, co jsem řekl, nemíním, že si nevím rady, co se studiemi, nebo že je dělám zbytečně, nýbrž jen že jsem přesvědčen, že by se s nimi mohlo zacházet a dělat je účelněji, kdybych se někdy s Tebou poradil.

Buď jak buď, práce mě teď velmi těší a doufám, že přitom vzniknou věci, z nichž i Ty budeš mít radost, až sem někdy přijedeš.

Jsem si jist, že člověk, aby zatoužil malovat postavy, musí mít v sobě citovou vřelost; to, co vyjadřuje "Punch"* (*anglický časopis) na vánočním obrázku slovy" Good will to all,** že totiž musí mít lásku k lidem. Myslím, že se aspoň vynasnažím, abych byl co možná nejvíc v této náladě. (**Dobrou vůli ke všem)

Právě proto si myslím, že je též škoda, že se už nestýkám s malíři a že si nemůžeme za deštivého dne, jako je dnes, pohodlně zasednout ke kamnům, prohlížet si kresby a reprodukce a navzájem se povzbuzovat, jak jsem se Ti už dříve o tom zmiňoval.

Rád bych se Tě optal, jsou-li na prodej levné listy od Daumiera, a které. Vždycky jsem ho považoval na znamenitého, ale teprve v poslední době začínám tušit, že má ještě daleko větší význam. Chceš-li, napiš mi, víš-li o něm něco zvláštního anebo znáš-li z jeho kreseb význačné věci.

Dříve jsem viděl jen jeho karikatury, a právě proto jsem si asi o něm vytvořil nesprávnou představu. Vždycky na mne zvlášť působily jeho postavy, ale myslím, že znám jen zcela nepatrnou část jeho prací a že na př. karikatury vůbec nejsou od něho to nejlepší.

Vzpomínám si, že jsme o tom hovořili loňského roku cestou do Prinsenhagenu a že jsi tehdy říkal, že se Ti Daumier víc líbí nežli Gavarni, a že jsem se zastával Gavarniho a vyprávěl Ti o knize, kterou jsem o Gavarnim četl a kterou teď mám; nyní se Ti však musím přiznat, že ačkoli si od té doby stále stejně vážím Gavarniho, začínám tušit, že z Daumierových prací znám jen zcela nepatrnou část a že právě v té části jeho prací, které neznám, jsou věci, jež by mě přece ze všeho nejvíc zajímaly (vysoko cením i to, co už od něho znám). Ještě si matně pamatuji - ale mohu se mýlit - žes mi vyprávěl o velkých kresbách lidových typů, a na ty jsem zvědav. Kdyby byly mnohé z jeho věcí tak pěkné, jako jeden z jeho listů, který jsem nedávno našel, Les 5 ages d´un buveur, nebo jako postava starce pod kaštanem, o němž jsem se Ti už zmínil, věru pak by to byl mistr nade všechny. Můžeš mi o tom podat nějakou zprávu? Pamatuješ se ještě na de Grouxovy postavy v Eulenspiegelovi, kterého jsem dříve měl a bohužel už nemám - nuže, dva Daumierovy listy, jež jsem teď jmenoval, se tomu podobají; víš-li o více takových (karikatury cením mnohem méně) - tedy také mě zajímají.

Strašně mě mrzí, že už nemám listy de Grouxovy a Ropsovy, v Anglii jsem je daroval s jinými věcmi Richardsonovi, cestujícímu pro firmu G.& Co.

Nuže, slibuji Ti, milý hochu, že Tě požádám, až přijedeš, aby sis prohlédl kromě akvarelů a namalovaných studií mapu se stem kreslených studií - jen figurálních. Tolik jich teď už mám, zvlášť připočtu-li k tomu několik starých. Avšak zatím než přijedeš, vynasnažím se místo několika, jež se mohou zničit, udělat lepší a pokusím se o ještě větší rozmanitost.

Zatím sbohem, ze srdce Ti přeji mnoho štěstí a úspěchů a v duchu tisknu Ti ruku

zcela Tvůj Vincent.

Milý Theo!

Po několik dnů mám plnou hlavu něčeho, co Tě bude možná též zajímat, a myslím, že to stojí za zmínku. V jednom dopise od Rapparda jsem obdržel výtah Herkomerovy přednášky, jejímž předmětem byly dřevoryty novější doby. Nemohu Ti všechno obšírně vyprávět; možná, žes ten článek sám četl (byl uveřejněn v jednom anglickém uměleckém časopise, snad v Art Journal). Týkal se především kreseb v Graphicu.

Herkomer vypráví, že sám na tom spolupracoval s velkou ctižádostí a s nadšením a vzpomíná zvlášť na nádherné listy z prvních ročníků. Nenalézá dost slov, jak by si přál, aby zvlášť zdůraznil, za jak znamenité považuje práce prvních spolupracovníků. Podává přehled pokroku v methodě a v technice, zmiňuje se o rozdílu mezi starými a moderními dřevoryty atd. Potom hovoří o dnešní době a tím se dostává k vlastnímu účelu přednášky. Říká, že dřevorytci jsou znamenitější než dříve. "Ale přesto pozoruji úpadek, pomyslím-li na dobu, kdy začal Graphic vycházet. A příčinou toho," - tak pokračuje - "jsou podle mého zdání dvě věci, proti nimž protestuji. Jedna se týká vydavatelů - druhá umělců. Na obou stranách se chybuje, a nepředejde-li se tomu, zničí to celou věc."

Říká, že vydavatelé žádají věci dělané pro efekt: "Correct and honest drawing is no longer wanted, complete designs are no longer in request, a bit just covering an awkward corner of a page, is all that is requested."

"The managers declare, that the public require the representation of a public event or so, and are satisfied if it is correct and entertaining, caring nothing for the artistic qualities of the work. I do not believe what they say."

"The only excuse you may accept is´dearth of good draughtsmen´." * (*Správnou a poctivou kresbu už dávno lidé nechtějí, po dokonalých kresbách už dávno není poptávka, kousek zakrývající okraj stránky je vše, co se požaduje. Ředitelé tisku prohlašují, že veřejnost si žádá zobrazení veřejné události nebo něčeho takového, a jsou spokojeni, když je to přesné a zábavné, nedbajíce umělecké stránky díla. Nevěřím tomu, co říkají. Jedinou výmluvou, kterou můžete přijmout, je nouze o dobré kreslíře).

Pak mluví o umělcích; říká, že dnes, bohužel, často ne kreslíř, ale dřevorytec dává výzdobu listům.

Nabádá umělce, aby to netrpěli, nýbrž aby kreslili prostě a energicky, takže rytec zůstává tím, čím musí být - tlumočníkem práce kreslíře, kterého však nesmí potlačit.

Potom následuje závěr, energická výzva všem, aby si zachovali vřelý cit pro věc a nepřipustili, aby nastalo nějaké ochabnutí. V jeho řeči je jistě trochu jakési výčitky, a je v ní i trochu melancholie, že mluví a bojuje proti lhostejnosti, která mu je protivná.

"To you - the public - the art offers infinite pleasure and edification." Nakonec říká: "For you it is really done. Therefore clamour loudly for good work and be sure if it will be forthcoming." ** (** Vám - publiku - poskytuje umění potěšení a vzdělání. Pro vás je to děláno. Domáhejte se tedy hlasitě dobré práce a buďte jisti, že se dostaví.¨)

Celá přednáška je skrz naskrz zdravá, znamenitá, poctivá, jeho vyjadřovací způsob na mne zapůsobil jako mnohý z Milletových dopisů.

Pro mne je to povzbuzení a upřímně mě těší, slyším-li jednou něco takového. Považuji za hroznou škodu, že tu není žádná nálada právě pro umění, které je vlastně vhodné pro lid.

Kdyby se malíři spojili a postarali se, aby se jejich dílo dostalo též do rukou lidu a bylo každému dosažitelné (myslím, že se to přece pro lid udělá - v každém případě to pokládám za nejvyšší a nejvznešenější úkol pro umělce), pak by se tím mohlo dosáhnout stejných výsledků, jakých dosáhl "Graphic" v prvních ročnících.

Neuhuys, v.d. Velde a několik jiných udělali v tomto roce kresby pro "de Zwaluw", časopis, který vychází měsíčně a je za 7 a 1/2 centu. Přitom jsou ty kresby dobré, však na většině je vidět, že byly dělány chabou rukou (nikoli původní kresby, nýbrž prostředky, jimiž jsou popularisovány), a jak se dovídám, list se stěží udržuje zrovna jako jeho předchůdci. Proč to nejde? Knihkupci říkají, že se na tom nic nevydělá, a brzdí to, místo aby list rozšiřovali. A co se týče malířů, jsem přesvědčen, že se neujali věci s veškerým nadšením.

Mnohý malíř zde v Holandsku objasní otázku, co je dřevoryt, takto: "To je je takový brak, co se povaluje v Zuid Hollandsch Koffiehuis." Řadí tedy dřevoryty mezi likéry a jejich autory asi mezi ochlasty. A co říkají obchodníci? - Představ si, že bych zašel se stem skizz, které jsem jednou shledal dohromady, k některému zdejšímu obchodníkovi - nuže, v nejlepším případě se obávám, že bych uslyšel: "Copak jste si myslil, že by se ten brak prodal?"

Má láska a úcta k velkým kreslířům z doby Gavarniho vzrůstá, právě tak jako k současníkům, čím víc poznávám jejich dílo a zvlášť také tím, že se sám snažím vytvořit něco z toho, co denně vídám na ulici.

Proto si obzvlášť vážím Herkomera, Fildese, Holla a ostatních zakladatelů Graphicu, a proto jsou a zůstanou mi ještě sympatičtější nežli Gavarni a Daumier, kteří asi pohlížejí na lidskou společnost víc ironicky, zatím co si ti první ve shodě s umělci, jako Millet, Breton, de Groux a Israels, vybírají náměty, které jsou rovněž pravdivé jako Gavarniho i Daumierovy, které však mají něco ušlechtilého a ve kterých je vážnější cit. To je, myslím, především trvalé. Umělec nepotřebuje být ani farářem, ani kolektantem, přece však musí mít nejprve vřelé srdce k lidem, a myslím, že je na př. ušlechtilé, že nemine jedna zima, aniž by se Graphic nesnažil vzbudit sympatie k chuďasům; na př. mám jeden list od Woodvilla, který představuje rozdělování poukázek na rašelinu v Irsku, jiný od Stanilanda, nazvaný Help the helpers * (Pomozte pomáhajícím), který líčí různé scény z chudobince, kde je nedostatek peněz. Christmas in the workhouse od Herkomera a Homeless and hungry od Fildese atd. Zdají se mi ještě hezčí nežli kresby Bertallovy nebo jiných podobných pro Vie élégante nebo ostatní vybrané časopisy. Snad se Ti zdá toto psaní nudné, já jsem si však opět všechno připomenul.

Shledal jsem svých sto studií a napjal je, a když jsem byl s tou prací hotov, přepadl mne poněkud melancholický pocit, jako "k čemu je to dobré" - tu mi však nedala zmalomyslnět energická výzva Herkomerova, který vyzývá lidi, aby neochabovali a tak velmi dobře říká, že je třeba víc než kdy jindy vytrvat; a tu mi napadlo, že Ti přece musím krátce povědět obsah jeho řeči. V duchu se stiskem ruky

zcela Tvůj Vincent.

Doufám, že v těchto dnech o Tobě uslyším. Z domova jsem dostal pěkný dopis.

Vincen van Gogh, Dopisy (143)

V neděli v poledne.

Milý Theo!

Tvůj dopis s přiloženou částkou mě velmi potěšil, ostatně Ti to nemusím ani říkat, přichází mi to velmi vhod a je to pro mne velmi vydatná pomoc.

Máme tu teď podzimní počasí, deštivé a chladné, ale plné nálady, jež je znamenitě vhodné zvlášť pro postavy, které se výrazně odrážejí od rozmoklých ulic a cest, na nichž se zrcadlí obloha.

Mauve to vždycky maluje zvlášť pěkně. Občas jsem mohl ještě trochu pracovat na velkém akvarelu se skupinou lidí před loterní kanceláří a taktéž opět začít nový z pobřeží.

Tady máš jeho komposici. Je pravda, člověk má čas od času období, kdy je vůči věcem v přírodě otupělý nebo kdy se zdá, že už nám příroda nic neříká; naprosto souhlasím, co o tom píšeš. Mívám to také často, a pak mi ovšem někdy pomáhá, chopím-li se něčeho nového. Jsem-li otupělý vůči krajině a světelným efektům, pustím se do figur, a naopak. Někdy nelze proti tomu nic dělat, nežli vyčkávat, až to pomine, ale leckdy se mi poštěstí překonat lhostejnost změnou v motivech, na něž jsem upřel pozornost. Zatím mě čím dál tím víc poutají figury. Vzpomínám si, že dříve jsem míval období, kdy jsem měl velmi silný cit pro krajinu a kdy jsem byl mnohem víc zaujat malbou a kresbou, v níž byl dobře vyjádřen světelný efekt nebo krajinná nálada, nežli postavami. Figuralisté mi dokonce všeobecně vlévali jakousi chladnou úctu, nepocítil jsem k nim však vřelou sympatii.

Pamatuji si velmi dobře, že jsem byl tehdy mocně uchvácen Daumierovou kresbou, představující starce pod kaštany na Champs Elysées (ilustrace k Balzacovi), ačkoli to nebyla zvlášť významná kresba; ale vím dobře, že tehdy mě zvlášť zaujala jakási síla a mužnost v Daumierově pojetí, takže jsem si myslel: přece musí být dobré takto cítit a myslet, a mnoho věcí přehlížet nebo minout, aby ses nakonec soustředil na něco, co je hodno zamyšlení a co se v člověku hlouběji dotýká lidských stránek nežli louky a oblaka. A proto mě ještě pořád vábí postavy anglických kreslířů právě tak jako anglických spisovatelů, a to pro svou střízlivost jako zrána o modrém pondělku a pro úmyslnou prostotu, pro jejich prózu a analysu, pro ty solidní a důkladné věci, které jsou člověku oporou ve dnech, kdy se cítí zemdlen.

Něco podobného je s francouzskými spisovateli, s Balzacem a rovněž se Zolou. Ještě neznám knížky od Murgera, o němž se zmiňuješ, ale doufám, že je poznám.

Psal jsem Ti už, že jsem četl Daudetovy "Le rois en exil"?* (*Králové ve vyhnanství.) To je opravdu pěkné. Velmi mne lákají tituly těch knih, m.j. "La bohéme". Kde jsou ty časy bohémy z dob Gavarniho! Zdá se mi, že v té době bylo přece cosi srdečnějšího, radostnějšího a živějšího nežli nyní. Ale nevím to - a v přítomné době je jistě též mnoho dobrého, mohlo by však být víc než tomu je, kdyby bylo více družnosti.

V tomto okamžiku vidím z okna atelieru nádhernou náladu. Město s věžemi, střechami a kouřícími komíny se rýsuje proti zářícímu obzoru jako tmavá ponurá silueta. Tato záře je však jen široký pruh, nad nímž visí těžké bouřkové mraky, vespod hustší, nahoře podzimním větrem roztrhané ve velké honící se chumáče a kupy. Pruh světla však dovoluje, že se místy v ponuré mase města zatřpytí mokré střechy (na kresbě bych je zdůraznil tahem krycí barvy) a způsobuje, že ačkoli masa má jednotný tón, přece lze vidět rozdíl mezi červenými prejzy a břidlicí.

Schenkweg běží mokrem popředí jako lesklý pruh, topoly mají žluté listí, okraje příkopů a louky jsou hluboce zelené, postavičky jsou černé.

Kreslil bych to, nebo lépe, pokusil bych se to nakreslit, kdybych se nebyl celé dopoledne mořil s postavami nosičů rašeliny, kteří mi přece ještě příliš vězí v hlavě, než aby už tu bylo místo pro něco nového, a kteří tam též musí zůstat.

Velmi často se mi přece po Tobě stýská a mnoho na Tebe myslím. Považuji za správný názor, co mi píšeš o charakteru několika pařížských umělců, kteří žijí pohromadě s ženami, jsou méně malicherní nežli ostatní a zoufale se asi namáhají zachovat si trochu mladické svěžesti. Takoví jsou jak tam, tak tady. Tam je snad ještě těžší než zde udržet si jako člověk v domácím životě trochu svěžesti, poněvadž tam se musí ještě víc plout proti proudu. Kolik jich v Paříži pozbylo naděje - klidně, uváženě, logicky a právem si zoufali. Zrovna jsem četl něco podobného o Tassaiertovi, jehož si velmi vážím a jehož mi bylo líto, že to s ním tak bylo. Tím spíš si myslím, že každý pokus po této stránce zasluhuje respektu. Věřím též, že se to snad přece musí člověku podařit a že si nesmí začít zoufat, i když si tu a tam utáhne opasek a občas pocítí, že to s ním jde s kopce; vždyť je nutné přesto opět obživnout a vzmužit se, i když to dopadne jinak, než se člověk z počátku domníval. Nemysli si také, že se dívám s opovržením na lidi, jak je líčíš, protože jejich život není založen na vážných a dobře uvážených zásadách. Takový je můj názor o tom: výsledkem musí být čin, žádná abstraktní myšlenka. Jen tehdy pokládám zásady za dobré a hodnotné, jestliže se uskutečňují, a myslím, že stojí za to zamyslet se nad tím a pokusit se být svědomitý, poněvadž to značnou měrou podněcuje pracovní sílu člověka a sjednocuje jeho rozptýlené činy. O takových, jak je líčíš, bych chtěl říci, že by nabyli větší pevnosti, kdyby si počínali rozmyslněji; ostatně jim dávám daleko větší přednost před takovými lidmi, kteří hauzírují se zásadami, aniž by se nejmíň namáhali nebo by jen pomyslili jich použít. Neboť tito poslední nevydělají nic na nejkrásnějších zásadách, ti a první jsou celkem lidé stvoření k tomu, aby vykonali cosi velkého, jakmile se mohou probíjet životem silou vůle a s rozmyslem.

Vždyť něco velkého nevzniká jen impulsivním jednáním, nýbrž součinností mnoha drobných složek, které člověk spojuje v jeden celek.

Co je kreslení? Jak se člověk dostane k cíli? Znamená to propracovat se neviditelnou železnou mříží, jež se zdánlivě zvedá mezi tím, co člověk cítí a co dovede. Jak musí člověk zkoušet prorazit tuto mříž - když nepomůže útočit proti ní? Člověk musí tuto mříž podle mého názoru podrývat a propilovat, pomalu a trpělivě, aniž by se nechal od toho odvrátit a odvést, kdyby o tom nepřemýšlel a neupravil si život podle zásad. A jako s uměním, tak je to i s jinými věcmi. A to veliké není nic náhodného, nýbrž musí být doopravdy chtěno. Problém, co je v člověku prvotnější - zdali činy vedou k zásadám nebo zásady k činům, nelze asi právě tak určit a rovněž nestojí za to, aby byl určen, jako otázka, co bylo nejdříve, slepice či vejce.

Myslím však, že je positivní a velmi důležité, že se člověk snaží rozvíjet sílu svého myšlení a vůle.

Jsem velmi zvědav, zdali shledáš něco ve figurách, jež jsem v těchto dnech namaloval, až je dříve či později uvidíš. S těmi je to zrovna tak jako s tou slepicí a vejcem; má člověk dělat figury pro předem vymyšlenou komposici anebo kombinovat jednotlivě nakreslené figury, takže z nich vznikne komposice?

Končím podobně, jako Ty - oba máme vlastnost, že se koukáme se zvláštní oblibou za kulisy, nebo jinými slovy, máme sklon analysovat věci. Vždyť to je, myslím, právě vlastnost, kterou musí člověk mít, chce-li malovat. Při malování nebo kreslení je třeba tuto sílu napnout, a i kdybychom měli přirozené nadání (oba je máme a děkujeme za ně asi svému mládí, strávenému v Brabantsku a v jeho prostředí, jež víc než se obvykle stává, k tomu přispělo a naučilo nás myslet), přece umělecké cítění se v podstatě projevuje teprve později a uzrává prací. Nevím, jak lze zjistit, zda bys byl velmi dobrým malířem, jsem však zcela určitě přesvědčen, že v Tobě vězí a že se jím můžeš stát.

Sbohem, milý brachu, děkuji Ti za příběh a srdečně tisknu Ti ruku

zcela Tvůj Vincent.

Kamínka už mám postavena - přál bych si, můj milý chlapče, abychom si mohli někdy večer prohlížet kresby a skizzy - a dřevoryty; zase mám jeden nádherný. Doufám, že snad tento týden získám za model jednoho sirotka, potom bych snad mohl ještě zachránit kresbu dětí ze sirotčince.