Brusel, leden 81
Milý!
Poněvadž je to tak dlouho, už několik měsíců, co jsem o Tobě neslyšel a na poslední dopis nedostal ani nejnepatrnější odpověď, nebude se Ti zajisté zdát nevhodné, žádám-li Tě, abys projevil známku života. Nepsat je dobré, ale jednou příležitostně napsat, též není špatné, ba v určitých případech je to i žádoucí.
Co tak na Tebe myslím, říkám si bezděky: Proč vůbec nepíše? Bojí-li se, že by ho u pánů G.& Co. kompromitoval vztah ke mně - copak je jeho postavení vůči těmto pánům tak povážlivě vratké, že by se musel mít tolik na pozoru? Nebo je to proto, že má strach, abych ho neprosil o peníze? Kdyby však toto bylo příčinou Tvého mlčení, pak bys mohl alespoň počkat, až bych se Tě pokusil požádat o peníze. Nechci však protahovat tento dopis vypočítáváním veškerých myšlenek, jež mě napadají, když uvažuji o příčinách, jež by Tě mohly přimět k mlčení. Tuto zimu až do nynějška jsem kreslil a také ještě hodně četl, neboť nepřímo to velmi potřebuji. Myslím, že vcelku jsem udělal pokroky, přece však by to mohlo jít rychleji. Rád bych se Tě zeptal, proč nemám zajet k panu Tersteegovi nebo k Mauvovi, a to je hlavní pohnutkou mého psaní. Věřím, že by mi prospělo, kdybych odešel na nějaký čas do Haagu. Kdybych však určitě věděl, že by pan Tersteeg raději viděl, abych tam nechodil, mohlo by mě to přimět ke změně mého úmyslu. Co si o tom myslíš? Pana van Rapparda jsem viděl málokdy, poněvadž jsem si namlouval, že pozoruji, jako by si nepřál být vyrušován. Dokud jsem neudělal větší pokroky, musím se vyhýbat mladým umělcům, kteří vždycky neuvažují o tom, co dělají a co mluví.
A přesto si toužebně přeji nalézt někoho, kdo více ví než já a kdo by mi proto mohl pomoci. Pověz mi však, zdali vidíš nepřekonatelnou překážku v tom, odjedu-li na nějaký čas do Haagu, a zdali snad víš o jiném způsobu pro případ, že by tomu cosi překáželo. Tisknu Ti ruku v očekávání, že mi co možná rychle napíšeš.
Vincent.
72, Boulevard du Midi.
Žádné komentáře:
Okomentovat