Vincent van Gogh, Dopisy (133)

(31. července 1882.)

   Milý Theo!

   Ještě slůvko na dobrý den, dříve než přijedeš. Také abych Ti potvrdil správné přijetí Tvého dopisu i s přílohou a abych Ti za to upřímně poděkoval.

   Bylo mi to velmi vítané; neboť se horlivě činím a leccos potřebuji.

   Pokud rozumím, shodujeme se v názoru na černou barvu v přírodě. Absolutně černá barva se vlastně nevyskytuje. Je však obsažena skoro ve všech barvách právě tak jako bílá, a tvoří nekonečné a co do tónu a síly rozmanité variace šedé barvy, takže v přírodě není vidět nic jiného nežli tyto tóny nebo rozdíly v jejich síle.

   Jsou jen tři základní barvy, červená, žlutá, modrá. Složené barvy jsou hnědá, zelená, fialová.

   Z těch vznikají přimícháním černé a trochy běloby nekonečné variace šedé barvy: černošedá, žlutošedá, modrošedá, oranžově šedá, fialově šedá.

   Nelze na př. říci, kolik je rozmanitých zelenošedých barev, jež se mění do nekonečna.

   Veškerá chemie barev není komplikovanější nežli je těchto několik jednoduchých základních principů, a důležitější nežli sedmdesát rozmanitých barevných tónů je mít o tom představu, protože ze tří základních barev a z bílé a černé lze vytvořit více než sedmdesát tónů. Opravdový kolorista při spatření barvy v přírodě dovede ji okamžitě analysovat a dovede na př. říci: "Zelenošedá je žlutá s černou a téměř bez modré atd.", a dovede zkrátka na paletě namíchat rozmanité přírodní šedi. Silně vyvinutý cit pro konturu je absolutním požadavkem jak při dělání poznámek a malých skizz venku, tak při dalším propracování.

   Věřím, že se to nestává samo sebou, nýbrž nejprve postřehem, potom tvrdošíjnou prací a k tomu hledáním a konečně musí k tomu přistoupit studium anatomie a perspektivy. Vedle sebe mám studii krajiny od Roelofse, pérovou skizzu, a nejsem s to Ti říci, jak výrazná a prostá je její kontura. Všechno je v ní. Jiným, ještě výmluvnějším příkladem je velký dřevoryt "Bergere" od Milleta, který jsi mi ukazoval minulého roku a který mi navždy utkvěl v paměti, dále na př. perokresby van Ostadovy a selského Brueghela.

   Při pohledu na tyto výsledky nejjasněji vyciťuji velkou důležitost kontury, a Ty víš na př. ze "Sorrow", že mě stálo mnoho námahy dopracovat se po té stránce jistých výsledků. Ale až přijdeš ke mne do atelieru, uvidíš, že kromě toho pídění po kontuře mám cit pro kvalitu tónu právě tak jako jiní a že se nebráním dělat akvarely.

   Avšak ty se v prvé řadě opírají o kresbu, a z kreslení pak vznikají kromě akvarelů mnohá jiná odvětví, jež se u mne v příhodné době vyvinou zrovna tak jako u každého jiného, kdo pracuje s láskou. Ještě jednou jsem zaútočil na starý kmen zakrslé vrby a jsem přesvědčen, že se z toho vyklubal nejlepší z akvarelů.

   Ponurá krajina, tento mrtvý strom u klidné tůně zarostlé okřehkem, v pozadí, kde se křižují železniční koleje, remíza Porýnské železnice, černé zakouřené komíny, dále zelené louky, struskou vysypaná cesta a obloha s honícími se šedými oblaky, některé se zářícími bílými okraji, a tam, kde se právě oblaka trhají, hluboká modř.

   Zkrátka, chtěl jsem to udělat tak, jak to asi musí vidět a cítit železniční hlídač v modré haleně a s červeným praporkem, když si myslí: "Jak je dnes pošmourno!"

   V těchto dnech pracuji s velkou rozkoší, ačkoli ještě skutečně pociťuji následky choroby.

   Kresby, jež Ti ukážu, si myslím, že Ti dokážou, že jsem neustrnul na téže výši, nýbrž že též postupuji ve směru, který je rozumný. Co se týče prodejné hodnoty mých prací, nemám žádné jiné nároky, než že bych se velmi divil, kdyby se mé práce neměly časem zrovna tak dobře prodávat jako ostatních; stane-li se to teď či později, nuže, to nechávám stranou; avšak pracovat věrně podle přírody, a to tvrdošíjně, to je, zdá se mi, nejbezpečnější cesta, jež nemůže být marná. Cit a láska k přírodě naleznou vždycky ohlas u lidí, kteří se zajímají o umění. Povinností malíře je ponořit se zcela do přírody a využít své inteligence, aby do své práce vložil cit, takže se ostatním stane srozumitelnou. Snaha o prodejnost je naprosto nesprávný způsob, nýbrž, podle mého mínění, spíše klamání milovníků umění. Skuteční malíři to nikdy nedělali, sympatii, kterou dříve či později nalezli, získávali spíše poctivostí. Více o tom nevím a také nemyslím, že by bylo třeba víc o tom vědět. Něco jiného je snažit se hledat milovníky a probouzet v nich lásku k umění, to je ovšem dovoleno.

   Ale nesmí se to stát spekulací, jež by mohla mít snadno opačný výsledek a jež by zcela určitě plýtvala časem, který je třeba vynaložit na práci. V mých nynějších akvarelech najdeš ovšem ještě věci, jichž se musím zbavit, avšak to přijde časem. Věz však, že si zdaleka nechci z toho dělat systém nebo něco takového a zabřednout do toho. Něco takového existuje více ve fantasii pan T., nežli ve skutečnosti.

   Co se týče T., zajisté chápeš, že mé mínění o něm má osobní příčinu a že Ti vůbec nechci vnucovat, abys se svého stanoviska smýšlel o něm tak, jako musím já.

   Pokud o mně hovoří a smýšlí, jak sám víš, nemohu ho považovat ani za přítele, ani za člověka pro mne nějak užitečného, nýbrž za opak, a obávám se, že jeho mínění o mně je příliš pevně zakořeněno, než aby se mohlo někdy změnit - tím spíš, když on, jak víš, se nebude obtěžovat o určitých věcech znova a k tomu jinak uvažovat. Když vidím, jak se tu mnozí malíři, které znám, pachtí se svými akvarely a obrazy, že nevědí kudy kam, tu si někdy myslím: "Příteli, v kreslení ti to jaksi vázne."  Ani okamžik nelituji, že jsem zůstal u akvarelování a malby. Bezpečně vím, že to dohoním, budu-li jen ještě nějaký čas dřít, tak aby mi ruka při kreslení a perspektivě nezaváhala; vidím-li však mladé malíře komponovat a kreslit z hlavy, když potom v tom opět z hlavy nazdařbůh všelicos načmárají, potom si to podrží v patřičné vzdálenosti a nasadivše hlubokomyslné ponuré vzezření zkoumají, čemu by se to asi, pro Boha, mohlo nějak podobat, a když pak konečně, stále z hlavy, cosi z toho svedou, tu mě to někdy bolí a je mi z toho nanic a myslím si, že je to přece po čertech nudné a nesnesitelné.

  The whole thing makes me sick! * (* Z toho všeho se mi dělá nanic!)

   Ti pánové se však prostoduše ptají s protektorskou tváří, zdali jsem už maloval. I mne to někdy popadne, že tu sedím a takřka nazdařbůh si maluji na kousek papíru, ale tomu nepřipisuji větší cenu nežli hadru nebo dřeváku. Doufám, že pochopíš, že zůstávám-li ještě pořád při kreslení, činím to ze dvou příčin. Proto totiž, že chci především stůj co stůj nabýt pevné ruky v kresbě, a za druhé, protože potřeby k malování a akvarel mají za následek příslušné výdaje, jež člověku z počátku nic nevynášejí - výdaje, jež se zdvojnásobují i zdesateronásobují, moří-li se člověk s kresbou, jež ještě není dost správná. A kdybych zabředl do dluhů a obklopoval se plátny a papíry počmáranými barvami, a nebyl bych si jist kresbou, proměnil by se atelier brzy v jakousi jeskyni - jak jsem skutečně viděl jeden atelier, který mi tak připadal.

   Takto si však chodím s radostí do atelieru a s chutí v něm pracuji.

   Nevěřím tedy o Tobě, že by sis o mně myslel, že nemám dobrou vůli.

   Tak se mi však zdá, jako by tu malíři měli ve zvyku asi tímto způsobem rozumovat.

   Říkají, musíš dělat to a ono - jestliže to člověk nedělá teď nebo ne hned nebo ne přesně nebo jestliže jen něco proti tomu namítá, pak na to uslyší: "Víš to tedy lépe než já?"  A tak někdy bez meškání v pěti minutách stanou příkře proti sobě, a to tak rozhodně, že obě strany nemohou ani kupředu, ani zpět; a nejméně nepřátelské východisko je pak ještě to, že pak jeden z obou je tak duchapřítomný, že mlčí a nějak pod jakoukoli záminkou co nejrychleji práskne do bot, takže lze téměř říci: "Hrome, ti malíři jsou mi také rodina, totiž nešťastné společenství osob s protichůdnými zájmy, z nichž každá je jiného mínění nežli ti ostatní. A jen tehdy jsou dva neb tři stejného názoru, když je třeba spojit se, aby se vrhli na jiného spolubratra." Doufám však, bratře, že tuto definici slova rodina nebudeš muset vždycky považovat za přiléhavou, zvlášť ne tehdy, kdyby šlo o naši vlastní rodinu, nebo o malíře z této rodiny. Zplna srdce si přeji, aby v naší vlastní rodině vládl mír, a zůstávám se stiskem ruky

                                   zcela Tvůj Vincent  

Dodatek.

   To je jakýsi výsledek obrazu zakrslé vrby, ale v akvarelu není čerň kromě určitých míst, kde je však lomená.

   Kde je na této malé skizze nejtemnější čerň, v akvarelu jsou nejhlubší tóny hnědé a šedé. Nuže, sbohem, a věř mi, že se někdy srdečně směji, že lidé mne, jenž vlastně nejsem nic jiného nežli přítel přírody, studia, práce a zvlášť také lidí, viní ze zloby a různých nechutností, které mi ani ve snu nenapadnou. Enfin, na shledanou - se stiskem ruky

                                   zcela Tvůj Vincent.

Odkaz : http://www.4-construction.com/up/images/featured/art/12-pollard-willow-1882.jpg

Vincent van Gogh, Dopisy (132)

V neděli ráno

   Milý Theo!

   Obdržel jsem od Tebe dopis, jakož i přiloženou poukázku na 50 fr. Za obojí Ti opravdu srdečně děkuji; velmi mě těší, že jsi oznámil některé podrobnosti o svém příjezdu.

   Zamlouvalo by se Ti, kdybychom se domluvili, že až tu budeš, společně strávíme čas, který Ti vybude při obchodech a návštěvách, a že se pak oba přičiníme o takovou náladu, jakou jsme měli kdysi u ryswyckého mlýna?

   Pokud jde o mne, milý hochu - ačkoli mlýn je ten tam, a rovněž nenávratně ta léta a mé mládí - v nejhlubším nitru znovu se mi probouzí víra, že existuje jakési dobro a že stojí za to, namáhat se a přičinit o vážné pojímání života.

   Snad, nebo lépe určitě, je to teď ve mně pevněji zakořeněno nežli dříve, kdy jsem měl menší zkušenosti. Pro mne je teď otázkou, jak vyjádřit v kresbách tehdejší poesii.

   Tvůj dopis se křižoval s mým, v němž jsem Ti vyprávěl, že jsem se rozhodl zdráv či nemocen nadále stůj co stůj pravidelně soustavně pracovat.

   Nuže, to jsem též udělal, a je mi přitom blaze, ačkoli musím mít stále víc na mysli, abych to mohl vydržet.

   Ale sama práce mi dodává veselejší náladu - už jsem nemohl k posledku vydržet bez kreslení.

   Přijedeš-li, bratře, mám pro Tebe několik akvarelů. Sakra, to se to v atelieru vesele pracuje. Víš, že minulou zimu jsem říkal: "Za rok dostaneš akvarely."  Jejich účelem je prostě Ti objasnit, že usiluji-li v kresbě o přesnost perspektivy a proporcí, pomáhá mi to zároveň v akvarelování. Udělal jsem je jenom, abych vyzkoušel, zda mi nyní po půlroce výlučného kreslení lehčeji půjde malovat akvarely, a za druhé, abych viděl, po jaké stránce musím se ještě zdokonalovat ve fundamentálním či základním kreslení, na němž všechno závisí.

   Jsou to krajiny s velmi složitou perspektivou, velmi obtížné v kresbě - ale právě proto je tedy v nich též pravý holandský charakter a holandský cit. Podobají se těm, jež jsem Ti naposled poslal, a jsou neméně svědomité v kresbě, teď však k tomu přistupuje barva - něžná zeleň louky, v kontrastu k červené taškové střeše - světlo oblohy, jež důrazněji promlouvá proti tlumeným tónům popředí s loděnicí, se zemí a vlhkým dřevem.

   T. vychází při své kritice mé osoby a mého chování se stanoviska, že nic nedovedu a že se k ničemu nehodím. To mám z jeho vlastních úst: "Ach - s tvým malováním je to už zrovna tak, jako se všemi ostatními věcmi, které jsi začal - všechno se mine s výsledkem."  Tak mluvil letos v zimě, tak hovoří i nyní. Na to jsem mu odpověděl, že by mi bylo velmi příjemné, kdybych půl roku nemusel ani k němu chodit, ani ho u sebe vidět, poněvadž mě takové žvásty jen vyrušují a přivádějí z rovnováhy.

   Pokud mi bude překážet v práci, úplně na něj zapomenu. Dokud se však něco takového opět nepřihodí, ani se Ti o něm nezmíním. Považoval bych od sebe za ztřeštěné, kdybych mu nadbíhal a říkal: "Pane T., pane T., přes veškeré vaše řeči jsem skutečný malíř právě tak jako ostatní."

   Ne, zábavnější mi připadá, právě proto, že mi umělectví skutečně vězí v morku kostí, naprosto klidně tábořit se svým krámkem v lukách a dunách nebo v atelieru pracovat podle modelu a vůbec na něho nemyslit.

   Je zajímavé, žes také v těchto dnech četl "Le ventre de Paris." * (*Břicho Paříže)  Já totiž také, a mimo to také "Nanu". Poslyš, Zola je vlastně Balzac II.

   Balzac I. líčí společnost z let 1815-1848, Zola začíná tam, kde Balzac přestává a dostává se až k Sedanu, nebo spíše k dnešku. To se mi nesmírně líbí. A teď se Tě musím optat, co si myslíš o Mme François, která se ujala ubohého Florenta, když ležel v mdlobách uprostřed cesty, kudy projížděly káry se zeleninou, naložila ho a vzala s sebou, ačkoli ostatní zelináři křičeli: "Nech ho ležet, ožralu! Nemáme kdy zvedat lidi, kteří se válejí v kanále"  atd.

   Tato postava Mme François stojí v pozadí tržnice tak klidná, tak důstojná a tak sympatická a prostupuje celou knihu jako kontrast proti brutálnímu egoismu ostatních žen.

   Hleď, Theo, co se mne týče, pokládám to od Mme François za opravdu lidské, a pokud jde o Sienu, udělal jsem a udělám, co by udělal, myslím, někdo jako Mme François pro Florenta, kdyby se on nebyl staral víc o politiku než o ni. Hleď - lidskost je sůl života, bez ní nedám za život ani zlámanou grešli. Suffit. Rovněž málo dbám o to, co říká T., a zkrátka, o veškeré ty hádky a povyk právě tak jako Mme François o to, co křičeli ostatní zelináři a ženy: "Nech ho ležet, nemáme kdy."

   K tomu ještě přistupuje, že nepotrvá dlouho a Sien si bude vydělávat vlastní chléb jako modelka. Seděla mi modelem pro mou nejprvnější kresbu "Sorrow" - a aspoň zjišťuji, že je to to nejlepší, co jsem udělal, a v kratší době než do roka budeme pravidelně dělat figurální kresby, to Ti slibuji. Neboť dobře věz - ačkoli miluji též krajinu, přece ještě víc miluji lidské tělo. Ale to je nejobtížnější a bude vyžadovat zajisté ještě mnoho studia a práce a také času. Nedej si namluvit, že ona mne zdržuje od práce. Ostatně uvidíš to sám v atelieru. Kdyby bylo pravda, že kvůli ní méně pracuji, ano, pak bych Ti dal za pravdu, teď je však tomu právě naopak, doopravdy.

   Vždyť my se v tom pomalu zajisté shodneme, spíše kresbami nežli slovy. Slova se mi začínají tolik hnusit - enfin. -

   Ale je to nadmíru krásné, milý brachu, že přijedeš. Projdeme se opět lukami, nic jiného před sebou než klidnou, něžnou, jemnou zeleň a jasnou oblohu? Znamenité! - a Moře! A pobřeží!  A staré Scheveningen! - Nádherné!

   A propos, poslední dobou vídám při pochůzkách velmi pěkné malé svítky kreseb od Th. de Bocka, oživené bělobou a s jemnou modří na obloze, velmi dobré; jsou mi sympatičtější nežli jeho obrazy.

   Nedovedu Ti říci, jak mi připadá překrásnou ta prostornost atelieru, také okamžitě pozoruji, jaký to má vliv na práci.

   My je naučíme říkat o mých kresbách: "To jsou jen ty staré!"

   Přece jsem nestonal pro zábavu. Jen si představ, jak už zrána ve čtyři hodiny sedím u okna na půdě s perspektivním rámem, zabrán do studia luk a tesařských dílen, když v Hofje zatápějí v kamnech, aby si uvařili kávu, a když se první dělník pohodlně courá k loděnici.

   Nad černými taškovými střechami mezi černými kouřícími komíny létá hejno bílých holubů. Ale v pozadí nekonečno jemné, něžně zelené, na míle a míle plochá lučinatá krajina a mlhavá obloha, tak klidná, tak pokojná jako od Corota nebo van Goyena.

   Pohled přes hřebeny střech, střešní okapy, v nichž roste tráva, docela časně zrána a prvé známky probouzejícího se života - létající pták, tamhle kouřící komín a úplně dole pode mnou postavička, jak se tam pomalu loudá - to tedy jsou teď náměty mých akvarelů.

Bude-li se mi v budoucnu dobře dařit, závisí, zdá se mi, víc na mé práci nežli na něčem jiném.

   Udržím-li se jen na nohou, nuže, pak vybojuji svůj boj v tichosti tímto způsobem a ne jinak, že se totiž budu docela zvesela dívat na věci v přírodě a kreslit je věrně a s láskou.

   Co se týče ostatního, stáhnu se jednoduše do defensivy pro případ eventuálních obtíží, ale ostatně mám příliš rád kreslení, než abych měl chuť dát se odvádět od něho něčím takovým, ať by to bylo cokoli. Více než lidské intriky dráždí mě podivné perspektivní efekty.

   Kdyby se tak stalo, že by T. lépe chápal, že s mým malováním je to docela jiný případ nežli s ostatními věcmi, pak bych nedělal takový povyk.

   V jeho očích jsem tedy Mauva podvedl a oklamal. Dále si myslí, že všechno dělám jen pro peníze, jež od Tebe dostávám. Obojí považuji za absurdní, příliš absurdní, než abych ještě něco k tomu dodával. Mauve později sám jistě pochopí, že jsem ho nepodvedl a že jsem vůbec nebyl nevděčný. Sám mě toliko přivedl k svědomitějšímu kreslení, dříve než jsem něco jiného dělal. Ale potom jsme si správně nerozuměli, opět kvůli T., který za tím vězel.

   Co se týče Tvého dopisu, chci Ti však ještě říci, že nemohu za to, jestliže jsi nic nevěděl o Sienině dítěti; vždyť když jsem Ti o ní vyprávěl, docela určitě jsem se o tom zmínil, Tys však pravděpodobně myslil na dítě, jež tehdy ještě nepatřilo mezi obyvatele tohoto světa.

   Už jsem krátce hovořil o lidskosti, jež může mnohdy být v člověku jako na př. v Mme François v Zolově knize. Nezaslibuji se humanitním plánům nebo ideám, jako bych se domníval, že bych mohl vůči jednomu každému jednat tímto způsobem, ale nestydím se říci, ačkoli dobře vím, že slovo humanita tu není na místě, že jsem vždycky měl a také budu mít vždy potřebu nějakého tvora milovat. Jednou jsem po celých šest neděl či dva měsíce ošetřoval ubohého popáleného důlního dělníka, celou zimu jsem se dělil se starcem o jídlo, a nevím, co ještě víc - a teď Sien. Ale dodnes nevěřím, že je to něco ztřeštěného nebo špatného, a myslím naopak, že je zcela přirozené a samozřejmé, nechápu-li, že lidé jsou obyčejně k sobě tak lhostejní. K tomu ještě připojuji, že kdybych dělal zlé, také Ty bys jednal špatně, tak věrně mi pomáhaje - ale to je přece absurdní, že by něco takového mohlo být špatné. Neustále věřím, že "Miluj bližního svého jako sebe samého"  není přepjatost, nýbrž normální stav. Enfin. A víš, že napnu své síly na nejvyšší míru a že budu hledět, abych brzy dosáhl prodeje svých věcí, poněvadž nechci zneužívat Tvé dobroty.

   Dále pevně a určitě věřím, bratře, že na insinuace, že bys mi měl přestat posílat peníze - je docela možné, že to někdo udělá - klidně odpovíš, že jsi o mně neklamně přesvědčen, že ze mne bude dobrý malíř; proto mi nepřestáváš pomáhat; že mi ponecháváš volnost, pokud jde o můj soukromý život a práci a že mě nechceš nutit nebo pomáhat někomu, aby mě nutil-, věřím, že potom pomluvy velmi brzy skončí a že mě ještě jen v určitých kruzích budou považovat za společenského pariu a vyhostí mě; to mě však nechává dost chladným, už mě to ani neudivuje a čím dál víc mě to soustřeďuje na umění.

   A ačkoli mě mnozí mohou neodvolatelně a na věky odsoudit, je přece v povaze samé věci, že můj obor a má práce znovu mi zjednají vztahy, a to o tolik podnětnější, že to budou takové, při nichž staré předsudky o mé minulosti styk neochladí, neochromí a neučiní neplodným.

   Nuže, milý brachu, mnoho díků za dopis za 50 fr. Mezitím mi trochu uschla kresba a pustím se do jejího retušování. Linie střech a střešních okapů, směle vytaženy, nádherně vyrážejí jako šípy z luku.

   Sbohem, se stiskem ruky

                                             zcela Tvůj Vincent.

P.S. Jen hodně čti Zolu, je to zdravá strava a člověk se tím osvěží.

Vincent van Gogh, Dopisy (131)

   Milovaný bratře!

   Už je pozdě, ale přece Ti chci ještě napsat. Nehněvej se, ale potřebuji Tě, a zdá se mi, jako bychom někdy ani nebyli od sebe daleko. Dnes jsem se rozhodl, že se totiž nebudu ohlížet na svou chorobu, nebo lépe na to, co mi z ní zbylo. Ztratil jsem dost času, práce musí pokračovat. Tedy ať zdráv či nemocen opět začínám kreslit pravidelně od rána do večera. Nechci, aby mi někdo opět mohl říci: "Oh, to jsou jen staré kresby."  Dnes už jsem nakreslil studii dětské kolébky s několika barevnými tahy. Dále se opět zabývám podobnou kresbou, jako byla ta, kterou jsem Ti naposled poslal.

   Ruce mi trochu příliš zbělely, ale co dělat?

   Také budu opět chodit do přírody, a i kdybych snad z toho nic nevytěžil, přece jen se budu méně trápit, než kdybych se ještě dále vzdaloval práce. Umění je žárlivé, nechce, aby se dávala přednost churavění, ať je tedy po jeho vůli. Doufám, že tedy zakrátko dostaneš několik pořádných kreseb.

   Lidé jako já nesmějí vlastně stonat. Musíš správně pochopit, jak rozumím umění. Kdo chce dospět k pravému umění, musí dlouho a hodně pracovat. Co jsem si vytkl za cíl, je po čertech těžké, a přece nemyslím, že mířím příliš vysoko. Chci dělat kresby, které by některé lidi uchvátily.  "Sorrow" je nepatrný začátek - malé obrazy krajin, jako jsou "Laan van Meerdesvoort", "Louky u Ryswyku",  "Sušárna ryb", jsou snad též jakýsi začátek.

   Je v nich aspoň něco bezprostředního z mé vlastní duše. V postavách a v obraze krajiny nechtěl bych vyjadřovat něco sentimentálního, nyvého, nýbrž vážnou bolest. Zkrátka, chtěl bych to přivést tak daleko, aby se o mé práci říkalo, tento člověk má hluboký cit a tento člověk má jemný cit. Přes mou tak zvanou hrubost, rozumíš, snad zrovna díky jí.

   Tato řeč je snad ještě nyní domýšlivá, ale to je právě důvod, proč chci do toho vložit celé své úsilí.

   Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín, nebo nepříjemný člověk, kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení, enfin, cosi nepatrnějšího nežli nejnepatrnější človíček.

   Dobrá - dejme tomu, že by to všechno přesně tak bylo, pak bych chtěl svou prací jednou ukázat, co vězí v srdci takového podivína, takové nuly.

   To je moje ctižádost, jež malgré tout * (*přese všechno) nepramení z hněvu, ale z lásky, spíše z pocitu radosti než z vášně. Ačkoli jsem často podrážděn, přece je v mém nitru klidná harmonie a hudba. V nejchudších chaloupkách, v nejšpinavějších koutech spatřuji obrazy nebo kresby a můj duch k nim  neodolatelně tíhne. To ostatní čím dál víc z toho mizí, a čím víc to z toho mizí, tím víc se zbystřuje můj pohled, aby zahlédl malebnosti. Umění vyžaduje houževnatou práci, práci navzdory všemu a nepřetržité pozorování.

   Houževnatostí rozumím především vytrvalou práci, ale též setrvání na vlastním pojetí bez ohledu na lidské řeči.

   Doufám, bratře, že v několika letech, ba dokonce už teď ode mne uvidíš věci, jež budou jakýmsi zadostiučiněním za Tvé oběti.

   V poslední době jsem zvlášť málo hovořil s malíři, přitom se mi nedařilo špatně. Lepší je naslouchat řeči přírody nežli řeči malířů.

   Teď dovedu lépe než před půlrokem pochopit Mauvova slova: "Nemluv mi přece o Dupréovi, povídej mi raději o tomto příkopu u silnice nebo o něčem takovém."  Zdá se to silné, a přece je to naprosto správné. Cit pro věci samy, pro skutečnost je mnohem důležitější, než cit pro obrazy, alespoň je plodnější a k životu povzbudivější.

   Poněvadž mám teď tak velký, tak široký cit pro umění a pro sám život, jehož esencí je umění, zní mi ostře a falešně, jestliže existují lidé, kteří se pachtí jen po úspěchu. Co se mne týče, nacházím vlastně v mnoha moderních obrazech zvláštní kouzlo, jež staré obrazy nemají.

   Jedním z nejvyšších a nejvznešenějších uměleckých projevů je pro mne anglický, na př. Millais, Herkomer, Frank Holl. O rozdílu mezi starým a novým uměním chtěl bych podotknout, že noví umělci jsou snad ve vyšší míře myslitelé. Je přece velký citový rozdíl na př. mezi "Chill October"*  (*Sychravý říjen.) od Millaise a "Bělidlem u Oresween"  od Ruysdaela, a zrovna tak velký mezi "Irish emigrants"* (*Irští emigranti) od Holla a "Ženami čtoucími bibli"  od Rembrandta.

   Rembrandt a Ruysdael jsou vznešení, a to pro nás zrovna tak jako pro své současníky, avšak v moderních je cosi, co se v nás osobitěji a intimněji zahosťuje. Právě tak je tomu s dřevoryty od Swaina a od starých německých mistrů. Bylo tedy také omylem, když moderní malíři před několika lety dychtili napodobovat staré.

   Proto tolik považuji za správné, co říká otec Millet: "Zdá se mi absurdní, když se lidé chtějí zdát jiní, nežli jsou."

   Zdá se, že to je jen obyčejný výrok, a přece je nesmírně hluboký jako oceán, a co se mne týče, myslím, že člověk udělá dobře, vezme-li si jej k srdci.

   Chtěl jsem Ti jen říci, že práce opět půjde svým pravidelným chodem a musí jít, přese všechno - a k tomu jsem chtěl ještě jednou dodat, že toužebně očekávám dopis a dále, že Ti přeji příjemný noční odpočinek. Sbohem se stiskem ruky

                                zcela Tvůj Vincent.

Vzpomeň si, prosím, na silný Ingresův papír, můžeš-li; v příloze posílám ještě jakýsi pokus. Tenkým papírem jsem ještě zásoben. Na silném Ingresu mohu lavírovat akvarely, na papíře ve svitcích to vždycky dopadá bez mé viny bídně. Kolébku budu po té dnešní jistě ještě stokrát neúmorně kreslit.

Vincent van Gogh, Dopisy (130)

    Milý Theo!
   V pátek jsem obdržel zprávu z nemocnice v Leyden, že Sien se smí v sobotu vrátit domů; dnes jsem tam byl, společně jsme se vrátili a teď je tu na Schenkwegu  - ona i robátko jsou tak dalece zdravé. Dal bych za to nevím co, abys je dnes spatřil Ujišťuji Tě, že se její zevnějšek od letošní zimy neobyčejně změnil, je to dokonalá metamorfosa.
   Jistě je to tím, že jsem se o to letos v zimě trochu přičinil, a to s Tvou pomocí; ovšem ještě mnohem, mnohem víc je to zásluha profesora, který ji léčil. S čím však profesor má méně co dělat, je vliv naší silné vzájemné náklonnosti k ní. Žena se mění, jestliže miluje a je milována; není-li tu nikdo, kdo by o ni stál, pak síla pomíjí a půvab zaniká. Tu však vychází najevo, co v ní je, a na tom je rozhodně závislý její rozkvět. Příroda musí mít svůj volný průběh a ubírat se normální cestou; žena chce být spojena s mužem, a to pevně, navždycky. Vždycky to není možné, ale když je to jinak, odporuje to přírodě.
   Nyní má jiný výraz nežli letos v zimě a jinak vypadá, její pohled je teď pevný a klidný, a je v ní výraz štěstí, klidu a pokoje o to výmluvnější, že jistě ještě není zdráva. Jednou jsem Ti napsal, že tvar její hlavy, linie jejího profilu jsou přesně tytéž, jako oné postavy na Landellově obraze "L´ange de la passion". To je tedy daleko vzdáleno něčeho sprostého, je to rozhodně ušlechtilé, ale není to vždycky hned nápadné. Dnes to však bylo přesně tak.
   Profesorovi je určitě sympatická, také ji zná od dřívějška, a tentokrát ji ošetřoval se zvláštní pozorností; ano, na její žádost, k níž byla popudem naše rozmluva před odchodem do nemocnice, ještě jednou ji důkladně prohlédl, a dříve než odešla, ještě si dal práci a dlouze a dopodrobna jí vyložil, co musí dělat a čeho musí zanechat, aby se udržela. Když odcházela, přišla se s ní rozloučit nejen ošetřovatelka sálu, kde ležela, nýbrž ještě i sama vrchní sestra.
   Byl jsem při tom, a poněvadž, když Sien nesměla psát, jak se jí daří, třikrát jsem dostal od této paní dopis, poděkoval jsem jí za to a ona se ještě drahnou dobu s námi bavila.
   Na štěstí bylo velmi teplé, krásné počasí a cesta nám pěkně uběhla. Matka se Sieninou dcerkou přišly na Schenkweg a čekaly nás. Byl to skutečně nádherný návrat a Sien byla nanejvýš v high spirits,* (* v dobrém rozmaru), zvlášť nad malou kolébkou, nad rákosovou židlí, nade vším. Obzvlášť měla radost, že se shledala se svou malou holčičkou, která při této příležitosti dostala ode mne nové botky a vypadala velmi roztomile.
   V květnu se nahromadily obtíže, její porod, moje nemoc, otázka, jak se jí bude dařit a kam půjde, dělala ještě všechno spletitější. Po mnoha stránkách se však vyjasnilo a přišla pomoc. Teď má ještě dočasně značné bolesti jako následek operace kleštěmi, dále se vyskytují jiné nevyhnutelné následky šestinedělí a k tomu ještě velká slabost; ale je na ní vidět, že se s ní děje jakási obnova, že rozkvétá, obroda těla a zároveň duše. A teď tu vládne ovzduší "rodiny", "domova" či "vlastního krbu".
   Dovedu pochopit, že Michelet říká:  "La femme c´est une religion."* (*Žena, to je náboženství.).
   Po celých šest neděl po porodu bude pravděpodobně pociťovat bolesti a musí se velmi šetřit.
   Jsem přesvědčen, že dojista poznáš na př. z pozornosti profesorovy a vrchní sestry, že ona je přece někdo, ke komu mají vážní lidé sympatie; vždyť je skutečně zvláštní, že jí věnovali tolik péče. Když jsem vstupoval do sálu šestinedělek, kde jsem viděl různé jiné pacientky, připadalo mi, že ona je docela jiná osoba nežli ty ostatní, ačkoli je přece dost prostá. Avšak má více ducha a citovosti; lze vidět, že utrpení a zkouška těžkých dob ji zjemnily. Doufám, že Ti nezabrání žádná skrupule se s ní seznámit.
   Obzvlášť mě pobavilo, co mi Sien vyprávěla o svém rozhovoru s profesorem. Bylo to nesmírně pěkné a tento muž si asi počínal obzvlášť dobrosrdečně. Řekl na př.: "Přiznejte se, pijete ráda hořkou a kouříte doutníky?"  "Ovšem", odpověděla.  "Ptám se proto," řekl,  "abych vám připomněl, že toho nemusíte nechat."  Naproti tomu jí řádně vyčinil za to, že si libuje v octu, hořčici a pepři.
   Ve dnech, kdy pociťuje více žízeň nežli hlad, což je často, musí užívat jako léku skleničku hořké, aby se probudila chuť k jídlu. Dal jí seznam posilujících pokrmů, při čemž se vyptal na její kapsu. Sám též budu dodržovat, co navrhuje. Maso jí prospívá, stačí však jednou nebo dvakrát do týdne, denně ho vůbec není třeba.
   Po každé opakoval, že jejím hlavním lékem a nejdůležitějším posilujícím prostředkem by bylo, kdyby měla vlastní domov. Obával jsem se, že by snad Sien musela mít věci, jež by byly drahé, avšak životospráva, jakou jí navrhl, je zároveň nejúspornější, jakou si jen člověk může vymyslet, takže jsem pevně přesvědčen, že můžeme měsíčně vystačit se 150 fr.
   Mimo to dostala Sien zároveň poukaz, že kdyby jí snad během dvou let dítě onemocnělo, může se bezplatně poradit s profesorem v Leydenu. "Není jenom mou povinností, mé dítě, ošetřovat vás teď v šestinedělí," řekl profesor,  "nýbrž rád bych viděl, abyste byla asi tak do roka zdatnou silnou ženou. Máte před sebou ještě celý život, jestliže nepustíte po větru, co vám říkám."
   Enfin, hovořil s ní a poučoval ji o důležitých a méně významných věcech, jako by to byl její vlastní otec, a tak se vrátila značně veselejší a čilejší, než když tam odcházela. Mně se daří dobře, pozoroval jsem však, že jsem jaksepatří zeslábl, to však jistě přestane. Uvážíš-li však, že jsem teď bezmála plné dva měsíce špatně trávil, měl malou chuť k jídlu, horečky atd. a částečně ještě mám, pak se není co divit.
   Znovu jsem též kreslil, a ačkoli mi to působilo bolení hlavy a rychle mě to unavilo, přece se mi to jistě zas ponenáhlu bude dařit, zvlášť když si mohu pomalu doma posazovat jako model ženu s dítětem. Moje slabost je mi však velmi na obtíž, ale to už nese  s sebou nemoc, kterou jsem přestál.
   Oba pokusy, které jsem v těchto dnech udělal, jsou akvarely, protože jsem se chtěl jednou o to pokusit. Ale tak se mi zdá, že bych měl ještě i nyní zůstat především u vlastního kreslení, jež je podkladem pro všechno ostatní. Ale jak vidíš na posledním akvarelu, začnu ponenáhlu lavírovat.
  Až se docela uzdravím, chtěl bych ještě jednou vážněji udělat skutečný akvarel na papíru Hardung, poněvadž tento papír (víc než Wuetmanův) dovoluje podkládat solidní černobílý základ či podklad dřív, než začne člověk lavírovat, aniž to potlačuje dojem akvarelu. Avšak teď ještě nemohu dost dlouho stále pracovat na jednom kuse, což mi velmi vadí, poněvadž se mi velmi stýská po práci a po přírodě. Zatím jsem v každém případě rád, že zase mohu aspoň něco dělat.
   Tento dopis jsem začal včera večer a teď Ti mohu říci, že jsme, totiž žena s oběma dětmi a se mnou, strávili noc na velké půdě.
   Tato ložnice se hodně podobá vnitřku lodi, poněvadž je celá roubená; myslím, že je to velmi zdravé. Malá kolébka musí přes den dolů. Šlo to velmi dobře, a nepřijdou-li zvenčí nějaké nepříjemnosti, což se, jak doufám, nestane, pak se do toho můžeme dobře vpravit. Co se mne týče, nepociťuji společnost ženy a dětí jako cizí, nýbrž mám pocit, jako bych byl víc ve svém živlu a jako by to tak bylo už odedávna. Nepřipadá mi nezvyklé přiložit ruce k dílu a dělat věci, pro které je žena příliš slabá, na př. ustlání postele nebo tisíc jiných věcí. Ať to bylo posloužit sobě samému, ať to bylo posloužit nemocné, a to dost často, takových různých úkolů bylo dost, a že tyto věci nevadí malování a kreslení, sdostatek dokazují staré holandské obrazy a kresby. Neškodí, splývá-li atelier s domácností, zvlášť jde-li o figury. Přesně si vzpomínám na Ostadovy malé perokresby vnitřku atelieru, pravděpodobně kouty z jeho vlastního domu, které dostatečně ukazují, že Ostadův atelier se asi málo podobal atelierům, v nichž vídáme orientální zbraně a vázy a perské koberce atd. Abychom zase jednou hovořili výhradně o umění - někdy pociťuji velkou chuť opět k malování. Atelier je teď prostornější, světlo je lepší, mám dobrou skříň k ukládání barev, takže tu není příliš velký nepořádek a špína. Teď jsem též ihned začal opět s vodovými barvami. Závisí to ovšem na mém zdravotním stavu, jakmile mi však nebude hrozit nebezpečí, že bych mohl dostat recidivu, a budu si moci s chutí vyjít do přírody a venku klidně sedět, mám v úmyslu všeho toho se opět chopit a vložit do toho veškerou sílu. Jsem rád, že teď bydlíme se Sienou pohromadě a že to už nejsou takřka dvě rozdělené domácnosti a že mohu ze 150 fr na měsíc ušetřit na malířské potřeby víc než dosud.
   Sien jako že i já jsme rozhodnuti nějak si pomoci a nechtěli bychom si pořizovat na př. už žádný nábytek nebo domácí nářadí, dokud sám víc nevydělám prodejem kreseb;  neboť jsme oba ochotni se všemi takovými věcmi počkat, nežli si vydlužovat víc peněz, i v případě, že bychom je mohli dostat. Až  se Sien opět uzdraví, začne mi sedět modelem a ujišťuji, že má dost pěknou postavu. Že dovede pózovat a že má k tomu schopnosti, vidíš ostatně poměrně dobře též sám na př. na "Sorrow"  a na několika jiných kresbách, jež máš.
   Ještě mám různé studie aktu, které jsi dosud neviděl. I v tom budu ještě pokračovat, až bude ona v pořádku; vždyť se tím člověk mnoho učí.
   Kdybych musel ještě teď na delší dobu zanechat práce venku, kdyby mi to měla znemožňovat churavost, což nemyslím, pak  jistě budu teď mít dost látky doma a nemusím nečinně sedět.
   Od rodičů jsem dostal přívětivý dopis. Považ, dokonce opět se dvěma poukázkami. To však teď neměli dělat; vím, že to sami potřebují, a my, jak jsem řekl, vystačíme s penězi od Tebe, když se teď stav Sienin tak zlepšil a když se i já zase uzdravím. 
   Proto bych skutečně raději nechtěl od rodičů peníze; jak jsem Ti psal, sám jsem chtěl něco poslat otci, jakmile bych to mohl ušetřit a ženě by bylo lépe, aby mohl k nám zajet a abych si pak s ním o lecčems pohovořil.
   Více než kupony mě potěšila dobrá nálada, kterou mají v této chvíli, takže potom, zmíním-li se jim o Sieně, nebudou, jak doufám, hned proti tomu, nýbrž přijmou to blahovolně.
   V těchto dnech jsem ještě zhlédl blízko Bosche výstavu francouzského umění ze sbírek Mesdagovy, Portovy atd.
   Je tam mnoho krásného od Dupréa, Corota, Daubighnyho, Diaze, Courbeta, Bretona, Jacqueta, atd. Ostatně se mi zvlášť líbila velká skizza od Th. Rousseaua z Mesdagovy sbírky, stádo krav v Alpách.
   Potom krajina od Courbeta; žlutá pahrbkovitá písečná půda, tu a tam porostlá čerstvou mladou trávou, s černými okraji lesa, od nichž se odráží několik bílých březových kmenů, dále stranou vysoké domy s červenými a modrými břidlicovými střechami; nad tím úzký světlý, jemně šedý pruh oblohy. Horizont je velmi vysoko, takže hlavní věcí je tu půda a jemný pruh oblohy přispívá vlastně spíše jako kontrast k hlubšímu procítění syrové hmoty masivu temné země.
   Myslím, že to je to nekrásnější, co jsem do Courbeta dosud viděl. Dupréové jsou nádherní a je tu též Daubihy, vysoké doškové střechy proti svahu pahorků, na které jsem se nemohl dost vynadívat. Taktéž malý Corot, rybník na pokraji lesa za letního jitra asi tak ve čtyři hodiny. Jediný malý růžový obláček naznačuje, že zakrátko vyjde slunce. Klid a pokoj a mír, jež člověka okouzlují.
   Jsem rád, že jsem to všechno ještě viděl.
   Už skončím a doufám, že brzy napíšeš a zvlášť že si v srpnu skutečně zajedeš do Holandska. Píš Ti v "přestávkách"; dovedeš si jistě představit, že se teď ledacos přihází, na co je třeba dohlédnout. Dovoluji sice Sieně leccos dělat, musím však dávat pozor, co dělá, abych byl, jakoby náhodou, neustále po ruce, kdyby potřebovala trochu pomoci. Neboť je skutečně ještě velmi slabá, takže profesor, jak ona vypravuje, řekl "zpropadeně slabá", a přece je dobré, že zaměstnává-li se čímkoli, nachází jakési vyražení. Všechno, co ji trochu baví a rozptyluje, je pro ni  lékem.
   Též děťátko není ještě zcela mimo nebezpečí, víš, jak rodila, to má také vždycky vliv na dítě, a do pěti neděl sotva můžeme říci, jak s ním bude. Mnoho ovšem závisí na kojení. Doufám, že Tě příliš nenudím čtením tohoto všeho, chtěl jsem napsat jen pár slov a je z toho dlouhý dopis. Ještě nejsem zaběhaný, a kdybys mi mohl k 20. něco poslat, přišlo by mi to v těch posledních dnech měsíce opravdu velmi vhod.
   Sbohem, v duchu se stiskem ruky
                                   zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (129)

 (6. července 82.)

   Milý bratře!
   Dostal jsem od Tebe dopis s přiloženými 100 franky a opravdu srdečně Ti zaň děkuji; zachtělo se mi ihned Ti opět napsat. Domnívám se, že je dobře, když Ti podle svého nejlepšího a nejupřímnějšího vědomí objasním ještě některé věci, pro něž je důležité, abys je správně chápal a poznal; doufám tedy, že si přečteš tento dopis pomalu a trpělivě, neboť mi na tom tolik záleží. Zítra ráno se vrátím do nemocnice a klidně tam složím hlavu, věda, že jsi o všem zpraven tak podrobně a přesně, jak to dovoluje vzdálenost.Mnohem, mnohem víc by mě těšilo, kdybys tu teď byl sám a kdybych Ti dnes v poledne mohl všechno ještě ukázat a s Tebou si pohovořit. Ale stane se to později, doufejme v srpnu. Dříve než budu hovořit o jiných věcech, musím Ti říci, že mě v Tvém dopise překvapilo jedno místo, líčení Paříže zvečera, poněvadž ve mně probudilo jednu z vlastních vzpomínek - neboť jsem také spatřil "Paris tout gris"*  (* Paříž celou šedivou) a byl jsem překvapen tímto zcela zvláštním rázovitým efektem; černá postavička a bílý kůň, dávající vyniknout jemnosti této zvláštní šedi, byli tu zrovna tak.
   Tato temná nota a odstíněná běl jsou klíčem souladu. Náhodou teď v nemocnici opět na mne nedávno mocně zapůsobil umělec, jenž mistrně líčí "Paris tout gris".  V "Une page d´amour"*  (Lístek lásky) od Emila Zoly jsem našel několik mistrně líčených a kreslených pohledů na město, tak procítěných, jako to prosté místo v Tvém dopise. Jeho knížka je mi popudem, že si docela určitě přečtu všechno od Zoly, od něhož jsem dosud znal jen několik malých zlomků, k nimž jsem se pokoušel dělat ilustrace,  "ce que je veux,"*  (to, co chci), a jiný zlomek, který popisoval starého sedláčka, zrovna jako Milletova kresba.
   Bratře, v Tobě vězí cosi úžasně uměleckého - pěstuj to - nech to nejprve nějak zakořenit a pak vypučet - nedbej, co tomu řekne Petr nebo Pavel - nýbrž se vší vážností vůči sobě samému se už jednou nad tím zamysli a nepokládej za neštěstí, když se Tvé myšlenky na to soustředí a když to zabere v Tvé činnosti více méně důležité místo. Avšak odvážil jsem se do zakázané oblasti, pro dnešek tedy ani slova o tom. Jen ještě jedno, v Tvém krátkém líčení je "kresba", pro mne zřetelná a pochopitelná, ačkoli jsi ještě tak nevyjádřil svůj dojem, aby nabyl výraznější podoby a každému byl zřejmý nebo aspoň pochopitelný. Tam, kdes přestal v líčení, začíná vlastní tvůrčí utrpení a vypětí, ale tvůrčí schopnost máš po čertech dobrou.
   Teď však nemůžeš pokračovat, poněvadž si sám po té stránce nevěříš, jinak totiž bys přeskočil příkop, a odvážil by ses dál.
   Ale basta! V Tvém líčení je  "je ne sais quoi,"  vůně, souvenir jako na př. v akvarelu od Bohingrona - je však ještě matná, jako v mlze. Víš dobře, že kreslit slovy je také umění, jež mnohdy prozrazuje, že tu dříme skrytá síla, rovněž jako slabé či šedé obláčky kouře prozrazují, že v krbu hoří.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Teď už se mi nezdá zbytečné opakovat Ti, přestože je těžké to říkat, co cítím k Sieně. Jsem-li s ní pohromadě, mám pocit domova; pocit, jako by mi přinášela můj vlastní krb, pocit, že jsme spolu srostli. Je to vřelý, hluboký cit, vážný a nikoli bez temného stínu z její i mé dost chmurné minulosti, stínu, o němž jsem se Ti už zmínil, který nás ohrožuje ještě v budoucnu jako jakási chmura a proti němuž bychom museli celý život neustále zápasit.
   Zároveň však cítím velké uklidnění, jasnost a jarost, myslím-li na ni a na přímou cestu, kterou mám před sebou.
   Víš, co jsem Ti minulého roku psal o K., takže můžeš snadno, zdá se mi, přehlédnout, co se ve mně událo. Ne, že bych Ti byl přeháněl své city; láska, kterou jsem k ní cítil, byla silná, vášnivá, jiná než k Sieně. Když jsem se v Amsterodamu dozvěděl, nač mi ani nenapadlo pomyslet, že totiž měla přede mnou jakýsi odpor a v mém způsobu jednání spatřovala znásilňováni, takže aby mě nemusel spatřit, odcházela z domova pryč na tak dlouho, doku jsem tam byl - - - tehdy, nikoli však dříve, strpěla má láska k ní smrtelnou ránu, což jsem zpozoroval, jakmile jsem se letos v zimě tady v Haagu probíral takřka z mrákot. Tehdy bylo ve mně cosi z nevýslovného hoře, co nejsem s to vylíčit. Vím, že jsem tehdy mnoho přemýšlel o mužném výroku otce Milleta: "Il m´a toujours semblé que le suicide était une actin de malhonnet homme*. (*Vždycky se mi zdálo, že sebevražda je činem nečestného člověka).
   Prázdnota, nevýslovné vnitřní soužení způsobovaly, že jsem si myslel: "Ano, dovedu si představit, že jsou lidé, kteří se vrhají do vody." Jen jsem byl dalek toho, dát těmto lidem za pravdu, a uvěřil jsem ve správnost výroku, který jsem Ti citoval, a daleko nejlepší pojetí života jsem spatřoval v tom, vzchopit se a v práci hledat lék; Ty ostatně také tak smýšlíš, a tehdy jsem se toho tak chopil.
   Je těžké, strašně těžké, ba vůbec nemožné považovat za ilusi něco, jako byla má vášeň v minulém roce; to dělají otec s matkou, já však říkám:  "Ačkoli se to nikdy nestane, přece to mohlo být."  Nebyla to iluse, názory se však rozcházejí a okolnosti se tak mění, že se cesty čím dál víc rozbíhají, místo aby se sbíhaly. Hleď, tady, jak o tom uvažuji, to je má jasná a správná domněnka: mohlo to být, ale teď už to nemůže být.
   Za těch okolností bylo to pro mne velkou hlubokou ranou, jež se zahojila, ale pořád je ještě citlivá.
   Tehdy - té zimy - mohl jsem zas ihned pocítit lásku? Určitě ne. Je však zvrácené, že ve mně nevyhasla lidskost nebo že nebyla otupena, nýbrž že má bolest právě probudila potřebu soucitu s jinými???
   Nemyslím - Sien byla pro mne z počátku jen bližní, nešťastnice, jako já sám. Ačkoli jsem nebyl nestatečný, byl jsem tehdy právě v náladě poskytnout jí prakticky jakousi oporu, a to bylo pro mne zároveň povzbuzením, abych byl vytrvalý. Ale ponenáhlu se pak vyvíjelo mezi ní a mnou cosi jiného; nevýslovná vzájemná potřeba, takže jsme se jeden od druhého nehnuli a čím dál tím víc si navzájem vnikali do života, a potom to byla láska. Co je mezi Sienou a mnou, je skutečné; není to sen, je to skutečnost.
   Pokládám za velké požehnání, že mé myšlenky a pracovní úsilí nalezlo pevný bod, určitý směr. Možná, že jsem ke K. cítil více vášně a že byla po mnohé stránce přitažlivější než Sien, že by však láska k Sieně měla být proto méně upřímnější - opravdu ne - vždyť okolnosti jsou příliš vážné a všechno záleží na jednání a praxi a to bylo tak od počátku, kdy jsem ji potkal.
   Vidíš, co je výsledkem? - Jestliže teď přijedeš, nenajdeš mě sklíčeného nebo melancholického, nýbrž přijdeš do prostředí, kde nalezneš mír, při nejmenším veselou náladu, mladý atelier, ještě mladou domácnost v pracovním ruchu.
   Žádný mystický nebo tajuplný atelier, nýbrž takový, který zapustil kořeny do plného života. Atelier s kolébkou a dětskou stoličkou. Kde se tedy nezahálí, nýbrž kde se všechno má k světu a souhlasí a povzbuzuje. Jestliže by teď ke mně přišel kdokoli a vyprávěl mi, že jsem špatný finanční, pak ho odkážu na toto své malé vlastnictví. Postaral jsem se o to, bratře, jak nejlépe jsem dovedl, abys mohl vidět (a nejen Ty, ale každý, kdo má oči k vidění), že o to usiluji a že se mi též podaří popadnout věc za pravý konec. How to do it.
   Letos v zimě byla žena těhotná, měli jsme výlohy se zařízením, nyní mi žena slehla, čtyři týdny jsem byl nemocen a ještě nejsem docela zdráv - avšak přesto přese všechno domácnost je hezká,kvetoucí, čistá a uklizená, a z valné části teď mám nábytek, ložní prádlo a malířské náčiní.
   Ať to stálo, co stálo, jistě si toho budu nemálo vážit, Tvé peníze nebyly hozeny do vody, ale povstal z nich mladý atelier, který se i teď ještě nemůže obejít bez Tvé pomoci, kde však teď budou také čím dál tím víc vznikat kresby a který je plný nábytku a nářadí, jehož je třeba a jež má hodnotu. Nahlédneš-li, milý hochu, až sem teď přijedeš, do bytu plného života a pracovního ruchu a víš-li, že jsi toho původce - nepocítíš přitom značné zadostiučinění, víc než kdybych byl kavárenským povalečem? Chtěl bys něco jiného?
   Víš, že mi  vždycky nepřálo štěstí, že jsem byl často na tom velmi bídně, teď však Tvou pomocí přichází moje mládí na své a moje vlastní bytost se rozvíjí.
   Teď jen doufám, že nespustíš oči s tohoto velkého rozvoje (i potom, když někteří v tom vidí ztřeštěnost, že jsi mi pomohl a pomáháš), a že v dnešních kresbách uvidíš zárodek příštích. Ještě kratičkou dobu v nemocnici a potom se vrátím k práci a žena s robátkem k pózování.
   Je mi jako den jasné, že člověk musí prociťovat, co dělá, že žije ve skutečnosti a že musí žít rodinným životem, chce-li vytvářet důvěrné obrazy rodinného života, matku s dítětem, pradlenu, švadlenu. Úpornou prací stává se ruka ponenáhlu poslušnou citu, ale kdybych měl uhasit tento cit, sílu mít vlastní domácnost, to by pak byla sebevražda. Proto říkám: "En avant", přes temné stíny, starosti, obtíže, způsobené bohužel též zasahováním a žvaněním lidí.
   Věz však, Theo, že ačkoli, jak správně říkáš,nemám se tím zabývat, někdy mě to bolí; víš však, proč už jim neodporuji a proč se tím už nezabývám? Poněvadž musím pracovat a nesmím se dát svést se své cesty těmi pomluvami a obtížemi. Nezabývám se tím však proto, že je mi z nich úzko anebo proto, že bych neměl co říci. Často jsem též pozoroval, že nic neříkají, jsem-li při tom, a dokonce tvrdí, že nikdo nic takového neřekl. Co se týče Tebe - když víš, že se o to nestarám proto, abych se neznervosňoval a kvůli práci - zajisté pochopil též mé chování a nebudeš si myslet, že je to ode mne zbabělé, není-liž pravda? Nemysli si, že se sám pokládám za dokonalého a že se domnívám, že není mou vinou, považuje-li mě mnoho lidí za nepříjemný charakter. Často jsem děsně odporný, melancholický, popudlivý, dožaduji se sympatie, jako bych po ní hladověl a žíznil, jevím se lhostejný a krutý, jestliže tuto sympatii nenalézám, a sám ještě často přilévám trochu oleje do ohně. Nejsem rád ve společnosti a styk s lidmi, hovor s nimi je mi často odporný a obtížný. Víš Ty však, odkud to, když ne všechno, tedy přece velmi mnoho z toho, pochází? Prostě z mé nervosity - jsa hrozně jemnocitný, dostal jsem co proto jak tělesně, tak mravně v letech, kdy to bylo se mnou tak mizerné. Optej se lékaře, a ten ihned všemu porozumí; optej se, zdali to může být jinak, než že noci strávené na chladné ulici nebo venku, úzkost dostat se k chlebu, neustálé napětí, poněvadž jsem byl vlastně bez místa, mrzutosti s přáteli a rodinou musely být při nejmenším ze tří čtvrtin příčinou mnohých vlastností a vrtochů, a zdali nelze tomu připisovat, že jsem měl někdy ty nepříjemné záchvaty stísněnosti?
   Avšak ani Ty, ani kdo jiný, kdo by byl ochoten namáhat se uvažováním o tom, nebude mě, doufám, kvůli tomu odsuzovat nebo pohlížet na mne jako na nesnesitelného. A mám-li už svou špatnou stránku, nuže, u čerta, přece mám též dobré stránky - a tyto snad nelze také připsat k dobru? Nyní mi napiš, zdali shledáváš dobrým plán, aby se to řeklo rodičům a aby se tak dosáhlo lepšího dorozumění.
   Napsat o tom nebo tam zajet a hovořit o tom, k tomu nemám ani dost málo chutí, snadno bych propadl své obvyklé chybě, hovořil bych totiž tak, že by se nad mnoha výrazy pohoršovali. Hleď, uvažuji, až se vrátí žena s dítětem, až se já vrátím z nemocnice docela zdráv a atelier bude v provozu, potom bych rád řekl otci: "Přijeď a opakuj své návštěvy a pobuď u nás několik dní, aby sis se mnou o některých věcech pohovořil." A rád bych mu potom jako pozornost poslal peníze na cestu. Nevím o lepším plánu. Sbohem, mnohokrát děkuji za všechno a stisk ruky a důvěřuj mi,
                                   zcela Tvůj Vincent.
   

Vincent van Gogh, Dopisy (127, 128)

1. července
   Milý Theo!
   Jsem od několika hodin v atelieru a hned Ti píši.
   Nedovedu Ti říci, jaká je to nádhera, když je člověk zdravější, a rovněž jak mi cestou z nemocnice domů připadaly všechny  věci krásné.
   A jak je světlo jasnější a prostor větší a všechny předměty a postavy se zdají důležitější! Nicméně je tu však ještě "ale"; vždyť už příští úterek musím opět jí k lékaři a říci mu o svém stavu; připravil mě na to, že potom snad ještě jednou musím přijít do nemocnice na čtrnáct dní, snad také na delší či kratší dobu, podle toho, jak to bude třeba. Zajisté by mi bylo nesmírně příjemné, kdybych tam už nemusel.
   Jakmile zvětřím ten neřád, musím se vrátit, a i kdybych nic zvláštního nepozoroval, každé úterý tam musím chodit k prohlídce.
   Enfin - to jsou též jedny z "petites miseres de la vie humaine". Těhotenství, porod lze však nazvat "grande misere"; poslední dopis od Sieny byl velmi melancholický, ještě neslehla, čekala to však každým okamžikem, a poněvadž to čekání trvá už několik dní, jsem velmi neklidný a to je hlavní příčinou, že jsem požádal lékaře o záměnu procházek po zahradě za krátkou dovolenou, abych ji mohl navštívit. Zítra ráno jedu tedy za ní s její matkou a dítětem, poněvadž pouze v neděli smí přijímat návštěvy. Poslední dopis mi sama nepsala, nýbrž její ošetřovatelka, jež sama prosila, abychom za ní jednou přijeli; avšak mohlo by se nám přihodit, že nebudeme připuštěni.
   Ubohá dívka, přece je dost statečná a nedá se zastrašit maličkostmí; podle poslední zprávy se nepřihodilo nic zvláštního, kromě té velké slabosti. Nedovedu Ti vypovědět, jak se mi po ní v nemocnici stýskalo a jak teď po ní hrozně toužím, a v některých chvílích jsem nelitoval, že též musím trpět; bylo mi to milejší, než abych musel přitom být v plném zdraví; vždyť pak bychom se na tom nestejně podíleli.
   Jestliže se všechno velmi šťastně vydaří, pak ještě tento měsíc je tu Sien nazpátek; kéž by tomu přece tak bylo. Avšak přísloví praví: "Matčina bolest trvá dlouho". Proto ještě visí temný stín nad rozkošným pocitem z uzdravení. Nemohu se dočkat rána a zároveň je mi z toho úzko.
   První, kdo mi vyšel na Schenkwegu vstříc, byl můj přítel, truhlář, který mi už mnohdy vypomohl tou či onou prací, na př. při zhotovování nástroje pro perspektivu, a který je zároveň prvním tovaryšem majitele atelieru, o němž jsem Ti psal. Jeho pán byl právě na dvoře (máš jeho kresbu v pozadí s lukami) a ihned mě táhli s sebou a ukázali mi, že světnici, jež má být atelierem, nechali ještě nevytapetovanou, čekajíce na mé rozhodnutí. Řekl jsem, že bych se i teď ještě nemohl rozhodnout.  "Nu dobře", odpověděl majitel. Mohl bych si však z partie tapet vyhledat, co bych chtěl, pak se to nalepí a já bych se na nic nevázal.
   A přestože jsem říkal, že bych to nechtěl, poněvadž znovu musím do nemocnice, už teď to dělají, ježto trvají na tom, abych si to ještě do úterka prohlédl. Připomínám, že byt je zvlášť pohodlný a vypadá skutečně znamenitě a čistě.
   Ohromná půda, celá rozdělená na obytné místnosti, byla by už sama, kdyby jinak nebylo, výtečným atelierem, ačkoli za atelier má sloužit místnost obrácená k severu.
   Cena je tu nadobyčej nízká a ve městě by činila přibližně dvojnásobek. Tři zlaté týdne za celý hořejšek je velmi málo ve srovnání s končinami, jako je Nordwall nebo Buitensingel. A poloha je pro malíře výborná. Přesto jsem se nechtěl rozhodnout, ježto jsme oba, jak já, tak Sien, nemocní. Jakmile však budeme zdravější, najmu to.
   Je tu prostor a vzduch výtečný k práci, a aby si člověk zachoval zdraví, severní světlo, a ostatní místnosti jsou přibližně na jih.
   Je tu malá kuchyň, kterou, doufám, častěji nakreslím, s malým oknem obráceným na jakýsi dvorek.
   Dále Ti nesmím zapomenout sdělit, že mě v nemocnici naprosto neočekávaně navštívil pan T., což mě v jistém smyslu potěšilo, ačkoli jsme o ničem zvláštním nehovořili, a tady to nebylo třeba. Ale pobavil jsem se. Potom o několik dní později ještě tu byl S..., na němž mi teď vůbec nezáleží, a potom Jan van Gogh, o němž jsem se domníval, že je v Helvoirtu, který však teď bydlí zde v Nádražní ulici.
   Pošleš-li mi něco začátkem tohoto měsíce, adresuj dopis do nemocnice a pak správně dojde, poněvadž mi vrátný slíbil, že mi za mé nepřítomnosti dopisy uschová (podle nemocničního řádu tak dlouho, dokud není pacient definitivně propuštěn a nepožádá o to.) V úterý musím znovu zaplatit v nemocnici a také činži, kterou jsem ještě nevyrovnal.
   Ale nejnádhernější na celém uzdravení je, že znova ožije skizzář a rovněž cit pro věci, který byl takřka celou dobu umrtven a místo něhož byla pustá prázdnota.
   Opět mám radost ze všeho, co vidím. A potom pomalu měsíc jsem nekouřil dýmku, a teď jsem se k ní též uchýlil jako k znovu nalezenému starému známému. Nejsem s to Ti vypovědět, s jakou rozkoší si tu hovím opět v atelieru, když jsem byl tak dlouho v prostředí nočníků atd., ačkoli nemocnice je též pěkná, skutečně pěkná. Obzvlášť zahrada se všemi těmi procházkami, muži, ženami a dětmi. Mám několik skizz, ale jako pacient nemá člověk dost volnosti k práci, jak by se patřilo, a ani jí není schopen.
   Nuže sbohem, brzy piš a důvěřuj mi, se stiskem ruky
                                 zcela Tvůj Vincent.


   Milý Theo!
   Jak jsem Ti včera psal, byl jsem v Leydenu. Sien včera v noci slehla, měla velmi těžký porod, nicméně však, díky Bohu, vyšla z toho živá a rovněž úžasně roztomilý klučina.
   Šel jsem tam spolu s její matkou a dítětem; dovedeš si představit, že jsme byli velmi napjati, když jsme se na ni ptali v nemocnici ošetřovatelky, poněvadž jsme nevěděli, co uslyšíme.
   Nesmírně jsme se zaradovali, když jsme uslyšeli: "Dnes v noci porodila, ale nesmíte s ní moc mluvit."  Na toto  "nesmíte s ní moc mluvit"  tak snadno nezapomenu; neboť to znamenalo: "Nemůžeš s ní ještě mluvit," a mohlo to rovněž znít jako: "Už s ní nikdy nepromluvíš."  Theo, byl jsem tak šťastný, když jsem ji opět spatřil. Ležela těsně u okna, jež vedlo do zahrady plné slunečních paprsků a zeleně, a vyčerpáním ani nespala, ani nebděla, ale podřimovala, a pak vzhlédla a všechny nás uviděla. Milý hochu, jak se na nás dívala, a jak ji těšilo, že nás vidí a že jsme tam právě byli náhodou přesně dvanáct hodin potom, co se to stalo. Ale lze ji navštívit jen na jednu hodinu týdně. Tak se probrala a vůbec hned si všechno zcela jasně uvědomovala a na všechno se vyptávala.
   Nebyl jsem s to dost se obdivovat dítěti, zvlášť proto, že není ani dost málo poraněno, ačkoli je vytáhli kleštěmi, a že si v kolébce hovělo s jakýmsi filosofickým výrazem.
   Lékaři jsou přece jen obratní. Podle líčení byl to však kritický případ. Když se to přihodilo, bylo u ní pět profesorů a uspali ji chloroformem. Předtím, od 9 hodin večer do půl druhé úžasně mnoho vystála, poněvadž dítě bylo pevně usazeno. A ještě nyní mnoho zkouší. Ale když nás spatřila, na všechno zapomněla a sama se mi jala vyprávět, že se zas brzy pustíme do kreslení, a já nemám vůbec nic proti tomu, aby se její předpověď zcela přesně vyplnila. Nedošlo k žádnému natržení nebo k něčemu takovému, což se může v takových případech velmi snadno přihodit.
   Za to jsem, sakra, vděčný. Pořád ještě však hrozí chmurný stín a mistr Albrecht Dürer dobře věděl, proč na nádherné rytině, kterou znáš, postavil za mladý pár Smrt.
   Doufejme však, že temný stín zůstane stínem, který opět zmizí.
   Nuže, Theo, zajisté chápeš, kdybys mi nebyl pomohl, Sieny by už bezpochyby nebylo.
   Ještě něco; požádal jsem Sienu, aby poprosila profesora, aby ji vždycky dobře prohlížel, poněvadž často trpí bělotokem. Také to udělal a poradil jí, co má dělat, aby se vyléčila.
   Říkal, že byla víckrát než jednou blízka smrti, zvlášť při dřívější krční chorobě, při dřívějším potratu, a pak letos v zimě; že je docela zesláblá, že se však teď sama opět uzdraví, když už nepotřebuje tak žít, nepřihodí-li se nic jiného, a to klidem, silnou stravou, častým pobytem na čerstvém vzduchu, a nebude-li se zabývat těžkou prací.
   Když se dostala z bývalé mizerie, přichází zcela nové období v jejím životě; jaro, jež je to tam a jež bylo jen kruté, se jí ovšem nevrátí, ale tím radostnější může být teď její léto.
   Ví dobře, jak stromy uprostřed léta, jakmile pominou velká vedra, znova nasazují čerstvé mladé výhonky a jak se přes starou omšelou zeleň rozestírá nová pokrývka zeleně.
   Sedím u Sieniny matky a píši Ti u otevřeného okna, jež vede na jakýsi dvorek. Dvakrát jsem ho kreslil, jednou ve velkém a jednou v menším formátu. Obě kresby má C. M., a obě, zvlášť větší, se líbily Rappardovi.
   Přál bych si, aby ses na ně podíval, až přijdeš k C.M.; neboť rád bych věděl, co si zvlášť o té větší myslíš. Kdy přijedeš?
   Velmi se mi po Tobě stýská. Nuže, milý bratře, uvědom si, že jsem dnes tak šťasten, že jsem se nad tím rozplakal. Děkuji za všechno, milý hochu, věř mi, v duchu se stiskem ruky
                                      zcela Tvůj Vincent.

Vincent van Gogh, Dopisy (125, 126)

 Milý Theo!
   Málo věcí mi v poslední době způsobilo tolik potěšení, jako právě ty, jež jsem slyšel z domova o jejich náladě a které mě poměrně velmi uklidňují.
   Sien mi přišla říci, že mi do atelieru došel balík, a řekl jsem jí, aby tam laskavě šla a otevřela jej, abychom viděli, co v něm je, a kdyby tam byl dopis, aby mi ho přinesla. Vím tak, že mi poslali celý balík různých věcí, šatstva, prádla a doutníků; a do dopisu bylo ještě vloženo 10 zl.
   Nedovedu ti říci, jak mě to dojalo, je to lepší, nežli jsem si představoval, avšak oni ještě leccos nevědí. Přesto mě to velmi upokojuje.
   Ještě jsem Theo, slabý a musím mít naprostý klid, chci-li být zdravější, a proto je mi vítáno všechno, co mi přináší klid. Ale dříve, než jsem si sem lehl, bylo mi hůře než nyní, a teď věz, především věz, že to není zlé a že se tu musím jen krátkou dobu léčit, abych se znovu dostal do pořádku.
  Bez odkladu jsem Ti to chtěl o rodičích sdělit, poněvadž jsem si myslel, že by to i Tebe potěšilo. Sien odjede pravděpodobně příští pondělí, neboť si myslím, že teď by o ni nebylo nikde lépe postaráno nežli v ústavu; může se tam dostavit v polovině června.
   Ještě tu však chtěla kvůli mně zůstat, to však nechci. Mám tu knihy o perspektivě a několik svazků Dickense, mezi jiným Edwina Drooda; v Dickensovi vězí též perspektiva. Sakra, to je kumštýř. Není člověka, který by to dovedl jako on.
   Doufám, že bude mít dobrý vliv na mé kreslení, poležím-li si tu trochu v klidu; neboť člověk tím získává jasnější pohled na věci, nemůže-li se jimi delší dobu obírat, a později všechno nalézá takřka nové a svěží.
   Vyhlídka z okna nemocničního sálu je pro mne nádherná; loděnice, grachty s loděmi plně naloženými brambory, oprýskané zadky domů, dělníci, kousek zahrady, a v dalším, mnohem vzdálenějším plánu nábřeží s řadou stromů a luceren, bizarní dvorek s přilehlou zahrádkou, a potom všechny ty střechy. Všechno vidím jako z ptačí perspektivy, ale večer a zvlášť zrána vlivem světelného efektu je všechno tak tajuplné, jako nějaký Ruysdael anebo van der Meer. Nesmím to však nakreslit, a ani bych též nemohl, dokud jsem tak slabý. Přes zákaz, že nesmím vstát, nedovedu si odepřít večer se na to koukat.
   Napiš mi brzy; od rodičů přece to bylo skutečně milé, a právě nyní mě to obzvlášť moc potěšilo.
   Klid mi dělá dobře a mnohem víc mě upokojuje a zbavuje mě nervosity, jež mě v poslední době tolik sužovala.
   A zde v sále je to pro mne tak zajímavé jako v čekárně 3. třídy. Ještě však nesmím a nemohu kreslit.
   Sbohem, doufám, že někdy napíšeš. Důvěřuj mi,
                                    zcela Tvůj Vincent.

   Tak mě potěšilo, že to z domova přišlo právě nyní, že jsem Ti to hned chtěl napsat. Zároveň se rozumí samo sebou, že teď už nepotřebuji víc šatů.
   Napsal jsem domů, abych poděkoval a řekl, že jsem tu.
   Víš, že mám adresu:
   Nemocnice, 4. třída, sál 6, č.9. Brouwersgracht.



  22. června.

   Milý Theo!
   Tvůj dopis z 12. června s vloženými 50 fr. jsem správně obdržel a upřímně Ti za něj děkuji.
   Do dneška jsem na něj ještě neodpovídal, poněvadž jsem ještě nevěděl, jaký obrat nastane v mé nemoci, jež se nelepšila tak šťastně, jak lékař předpokládal. Dnes je to plných 14 dní, co jsem tady, a musel jsem zaplatit předem na nových 14 dní, ačkoli vydaří-li se všechno, budu smět snad za 8-10 dní odejít a pak mi částečně vrátí peníze. Dnes ráno jsem tedy hovořil s lékařem a ptal jsem se ho, zdali by mohlo nastat něco neočekávaného, co by mohlo být horší. Nikoli, řekl, ale bylo by žádoucí zachovat klid a ještě tu zůstat.
   Ujišťuji Tě však, že nesmírně toužím po kousku zeleně a trošce čerstvého vzduchu, vždyť taková věc člověka velmi zeslabuje a dělá bezmocným; stále musím klidně ležet, nemohu kreslit, ačkoli jsem se o to několikrát pokoušel, dostávám z toho horečky; ještě že mohu číst, ale už nemám knihy. Enfin, jednou to přece též skončí, tedy jen ještě trochu trpělivosti. Sien je v Leydenu, ale dokud neslehla, nemohu mít od ní zprávu. Co znamenají mužské strasti proti strašným bolestem, jež musí vydržet ženy při porodu. Ve snášení bolestí nás předčí, v ostatních věcech naproti tomu zase my vynikáme. Do posledního dne, co tu byla, chodila mě pravidelně navštěvovat. A přinášela mi ještě kousek uzeniny nebo cukru nebo chleba, což teď přestalo; a to mě velmi zeslabuje. Potom mě bolí, že jí nemohu v Leydenu poskytnout trochu posily, jež by jí jistě přišla velmi vhod; vždyť člověk dostává jenom chabá jídla. Zbláznil bych se z pocitu, že nemohu nic dělat, a jen se dívám, jak jalově utíkají dny. Někdy si myslím, že bych leccos mohl, a pak mě slabost odradí.
   Velmi mě potěšilo, žes něco viděl v kresbách, které jsem Ti poslal. - Tak jsem se s nimi dřel v posledních dnech, kdy jsem trpěl stísněností a měl mnohem větší bolesti nežli zde, právě tak jako s těmi pro C.M.; neboť nejhůře mi bylo dlouho předtím, nežli jsem šel do nemocnice.
   A nyní věř, že jsem dostal ještě jeden dopis od Rapparda. Vrátil jsem mu ovšem 2,50 zl., a nato jsem dostal od něho odpověď, kde mi znova říká o kresbách totéž, co o nich řekl v atelieru, že se mu obzvlášť líbily pro své pojetí, cit a úmysl a že mu byly sympatické, takže mi navrhl, jakmile bych měl něco podobného, abych mu to poslal, poněvadž si myslí, že by je mohl odbýt. Jistě chápeš, že je mi nesmírně milé, jestliže se to lidem trochu líbí; to mi dělá takovou radost.
   Člověka tak zbavuje odvahy, tak dusí a rmoutí, neslyší-li čas od času: to či ono je správné, je procítěné a má smysl. Tolik to osvěží, zpozoruješ-li, že někdo skutečně něco pociťuje z toho, co ses snažil vyjádřit. - Měl též radost z několika studií aktů.
   Po mnoha dnech, po prvé opět jednou sedím a při psaní zase pociťuji trochu života. Jen abych byl v pořádku! Kdybych se tu jen mohl jaksepatří zařídit, jak rád bych si tu v sále udělal několik studií. Ležím teď v jiném sále s lůžky či kavalci bez záclon, a zvlášť večer nebo v noci naskýtají se tu zvláštní efekty. Lékař je zrovna podle mé nejlepší představy, má leccos z mnoha Rembrandtových hlav, nádherné čelo a velmi sympatický výraz. Doufám, že od něho odkoukám, jak bych měl asi zacházet s modely, jako on s pacienty - jednoduše je totiž popadnu a zkrátka a bez řeči usadím do posice, kterou potřebuji. Je úžasné, co má ten muž trpělivosti, nemocné sám masírovat, mazat, všemožným způsobem se s nimi zabývat, nekonečně obratněji než nějaký ošetřovatel, a jak dovede bez jakýchkoli rozpaků posadit si človíčka přesně tak, jak potřebuje. Hle, tu je starý muž, jenž by se nádherně hodil za model k sv. Jeronymovi. Hubené, dlouhé, šlachovité, hnědé a vrásčité tělo, s klouby, tak nádherně modelovanými a výraznými, že se člověk stává melancholickým, nemůže-li ho mít jako model. Velmi dobře si dovedu představit, že by se Heyerdahl zaradoval nad takovou odměnou.
   Ještě Ti musím sdělit, že mě tu v posledních dnech navštívil otec, ačkoli jen velmi krátce a velmi narychlo; nemohli jsme vlastně o ničem hovořit a jeho návštěvu byl bych měl raději v jiné době, kdy bychom z ní oba mohli mít skutečně víc. Bylo mi přitom velmi podivně a připadalo mi to více méně jako sen, jako ostatně celá tato věc s tím stonáním zde.
   Kromě Sieny, její matky a otce nikoho jsem jinak neviděl, což je vlastně nejlepší, ačkoli dny jsou přece trochu osamělé a melancholické.
   Mimoděk si někdy myslím, že je to teď mnohem smutnější a opuštěnější než na př. letos v zimě, když jsem chodil k Mauvovi. Každá myšlenka na to mě bodne a způsobí pocit úzkostí, ačkoli se snažím veškerou vzpomínku na to odvrhnout jako daremnou přítěž.
   Od ošetřovatelů jsem slyšel, že Breitner opustil v těchto dnech nemocnici, myslím, že lékař dělá v této třídě mnohem kratší proceduru nežli v dražší. Tím lépe.
   Snad se mnohem méně ostýchají způsobovat pacientům trochu bolesti nežli v hořejších sálech; na př. bez okolků strčí katétr do močového měchýře beze všech orací nebo komplimentů. Nuže, podle mého mínění tím lépe ještě jednou, zajímá mě to tu právě tak jako v čekárně 3. třídy. Jen kdybych mohl pracovat! Ale musím se tomu podřídit. Mám s sebou knihu od Dickense a knížky o perspektivě. Doufám, že mi ještě jednou napíšeš, víš, že má adresa je: Obecní nemocnice, Brouwersgracht, 4. třída, sál 6, č.9
   Sbohem, v duchu se stiskem ruky, a ještě jednou tisíceré díky za milý dopis a za přiložené peníze. Měj se dobře a důvěřuj mi,
                                 zcela Tvůj Vincent.

Myslím, že jsem byl trochu nervosní, když Sien musela odejet, a že jsem pak dostal recidivu, ale to jsou ovšem okamžiky, kdy člověk nemůže vždycky být zcela chladnokrevný. Leží tam tak opuštěná a já bych se za ní tak rád podíval; vždyť pro ni to budou dny úzkosti.