Vincent van Gogh, Dopisy (70)

15. října 79.

Milý Theo!

Především Ti píši, abych Ti řekl, jak jsem Ti vděčen za návštěvu. Bylo to už hodně dávno, co jsme se spolu viděli nebo si psali, jak jsme to dříve dělávali. Je přece lepší, mají-li lidé vespolek nějaké vztahy, než kdyby stáli proti sobě jako mrtvoly, tím spíše, pokud jsme ještě nenabyli zákonitou smrtí práva na titul mrtvoly, než abychom předstírali trochu pokrytectví nebo aspoň dětinskosti. Dětinskost po způsobu čtrnáctiletého mladíka, který se domnívá, že mu jeho důstojnost a místo ve společnosti ukládají za povinnost nosit vysoký klobouk. - Hodiny, jež jsme spolu strávili, nás tedy aspoň ujistily, že oba ještě prodléváme na zemi mezi živými. - Když jsem Tě opět spatřil a s Tebou se procházel, měl jsem tentýž pocit, jaký jsem dříve míval víc než nyní. jako by totiž život byl cosi dobrého a vzácného, co musíme vysoce hodnotit, a cítil jsem se svěžejší a čilejší, jako jsem kdysi býval, ježto život se mi ponenáhlu proti mé vůli stal anebo jevil méněcenný, mnohem nedůležitější a lhostejnější. Když člověk žije s ostatními a je k nim připoután pocitem náklonnosti, pak si uvědomuje, že jeho život je oprávněn, že nemůže být naprosto bezcenný a zbytečný, nýbrž že se snad pro cosi hodí vzhledem k tomu, že lidé si jsou navzájem potřební a že konají tutéž cestu jako compagnons de voyage.* (*spolupoutníci) Pocit náležité vlastní ceny závisí tedy velmi na vrztazích k ostatním.

Zajatec, který je odsouzen k osamocenosti a jemuž by bylo bráněno pracovat atd., stále by pozoroval následky toho, zvlášť kdyby to dlouho trvalo, zrovna jako ten, kdo dlouho hladověl. Právě tak jako každý jiný člověk potřebuji přátelský vztah nebo náklonnost a důvěrný styk; nejsem jako pumpa na ulici nebo sloup lucerny, ať z kamene či ze železa, abych se tedy mohl obejít bez něčeho takového, nýbrž jsem s to zrovna jako některý jiný nanejvýš civilisovaný a způsobný muž pozorovat prázdnotu a pociťovat nedostatek - a toto všechno Ti říkám jen proto, abych Tě uvědomil, jaké dobrodiní jsi mi prokázal svou návštěvou.

A rovněž, jak si přeji, abychom se neodcizili, což se vztahuje také na všechny doma.

Teď se mi však velmi příčí tam odejet a nutí mě to tady zůstat.

Nicméně záleží to asi na mně, a mohls mít pravdu, že na to správně nenahlížím, a proto je ovšem možné, že aspoň na několik dní odjedu do Ettenu přes všechnu nechuť a přesto, že je to pro mne krušná cesta.

Když si tak vděčně vzpomínám na Tvou návštěvu, pak mi přirozeně přicházejí na mysl i naše hovory. Vyslechl jsem už mnoho podobného, věru mnoho a často. Návrhy na polepšení a změnu, povzbuzení k energii - a přece, nemusí Tě to mrzet, je mi z toho poněkud úzko, a to proto, poněvadž jsem jich též jednou uposlechl a vyšel z toho poněkud zklamán. Co pěkného se namluvilo o mnohém, co však nelze uskutečnit. Ještě si docela živě vzpomínám na dobu strávenou v Amsterodamu. Byls při tom a víš tedy, o čem všem jsme tam zrale uvažovali, přemýšleli a radili se, moudře prodebatovávali, jak to bylo dobře míněno, a přece jak žalostný byl výsledek, jak zpozdilé bylo celé to podnikání, jak úžasně pošetilé - dosud mě z toho jímá hrůza. To byla nejhorší doba, jakou jsem prožil. Jak byly pro mne žádoucí a zajímavé nemálo svízelné a trudné dny zde, v tomto chudém kraji, v tomto necivilisovaném prostředí ve srovnání s tehdejšími. Hrozím se podobného výsledku, jestliže uposlechnu takových moudrých rad, jež jsou mi udíleny s nejlepšími úmysly. Neboť takové zkušenosti jsou přece jen trochu silné; škoda, mrzutost, smutek v srdci jsou příliš velké, než abychom takovými chybami a hanbou ani trochu nezmoudřeli. Jestliže se z toho nepoučíme, čímpak bychom to měli udělat? Úsilí o dosažení vytčeného cíle, jak se to tehdy nazývalo, to je skutečně úsilí, jež se ve mně už tak lehce nenabere; citžádost po něm velmi ochladla a já teď pohlížím na věci s docela jiné stránky, ačkoli to mohlo pěkně znít a zdát se a ačkoli se všeobecně nedovoluje tak o tom uvažovat, jak mě to naučila zkušenost. 

Nedovoluje se, arciže, právě že se nedovoluje, jak shledal na příklad misionář Fraweg, když jsem tvrdil, že kázání faráře Jeana Andryho jsou mnohem méně evangelická než řeči katolického faráře. Raději zemru přirozenou smrtí, než abych se k tomu připravoval na universitě; jednou jsem dostal od jednoho žence lekci, jež se mi zdála užitečnější než lekce z řečtiny. Napravit svůj život - copak po tom ani trochu netoužím, či snad bych neměl zapotřebí žádné nápravy? Zajisté si přeji se polepšit. Ale právě že po tom toužím, jímá mne úzkost z remede pires que le mal.* (* léků horších než nemoc.) Můžeš zazlívat nemocnému, dívá-li se lékaři do očí že si nepřeje být nesprávně ošetřován nebo mastičkářsky léčen? Má-li někdo úbytě nebo tyfus, jedná snad špatně, když tvrdí, že účinnější, ba nutnější by byly silnější prostředky než voda z ječmene, nebo říká-li, že sice vodu z ječmene samu o sobě nepokládá za špatnou, nicméně však ve svém zvláštním případě pochybuje o její účelnosti a silném účinku?
Lékař, jenž mu předepsal recept na vodu z ječmene, nesmí říci, že tento pacient je tvrdohlavec, který se řítí do vlastní zkázy, protož nechce užívat žádný lék - nikoli; neboť tento muž se nevzpírá, avšak tak zvaný lék nebyl k ničemu, poněvadž byl cosi, ale přece ne prostředek.
Zazlíváš někomu, zůstává-li poněkud chladným před obrazem, označeným v katalogu Memling, který však nemá s Memlingem nic společného kromě okolnosti, že jeho námět je také z gotické doby, ale přitom postrádá veškeré umělecké ceny? A kdyby sis měl teď vykládat tyto mé názory tak, jako bych se domníval a tvrdil, že Ty se svou radou jsi mastičkář, pak bys mi naprosto mylně rozuměl, poněvadž si o Tobě nic takového nemyslím, ani se nedomnívám. Jestliže by ses naopak domníval, že bych udělal dobře, kdybych uposlechl Tvé rady doslova a stal se litografem hlaviček účtů a navštívenek nebo účetním či stolařským pomocníkem - nebo snad bych měl poslechnout toho, co prohlásila nesmírně milá sestra, abych se věnoval pekařství nebo nějakému jinému podobnému zaměstnání, ostatně jsou to všechno podivuhodné, zvláštní, různorodé, těžko slučitelné obory - pak by ses přece velmi mýlil.
Ale, říkáš, já Ti také tak neradím proto, aby ses podle toho do písmene zařídil, nýbrž že se domnívám, jako bys měl sto chutí žít jako rentier, a poněvadž si myslím, že toho musíš nechat. Nuže, naproti tomu bych Tě snad směl upozornit, že tento můj život z důchodu se více méně odlišuje od života rentiera. Připadá mi poněkud těžko se po té stránce bránit, bylo by mi však přece velmi líto, kdybys to všechno dříve či později neviděl v jiném světle. Také nevím, zdali bych si dobře počínal, kdybych vyvrátil takové obvinění tím, že bych uposlechl rady a stal se na příklad pekařem. To by byla věru pádná odpověď - s předpokladem, že by bylo možné bleskurychle se stát pekařem, holičem či knihovníkem - ale tato odpověď by byla vlastně přece asi nerozumná a měla by přibližně stejnou cenu, jako počínání onoho muže, který, když mu vyčítali necitelnost, protože seděl na oslu, okamžitě sesedl a s oslem na ramenou pokračoval v cestě. A necháme-li žerty stranou, pak si upřímně myslím, že by bylo lépe, kdyby náš vzájemný poměr byl důvěrnější.

Kdybych si musel vážně myslet, že Ti doma překážím anebo jsem na obtíž; kdybych byl nucen, neužitečný jak pro to, tak pro ono, cítit se neustále vůči vám všem jako vetřelec a zbytečný, pak by tedy bylo lépe, kdybych zmizel a kdybych se pak v budoucnu neustále musel všem vyhýbat - pomyslím-li si, že by to ve skutečnosti mělo být tak a ne jinak, tu se mne zmocňuje pocit smutku a tu se musím bránit zoufalství. Připadá mi zatěžko snést toto pomyšlení a ještě těžší je pro mne snést myšlenku, že jsem v našem středu a u nás doma zavinil takovou roztržku a tolik mrzutostí. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak bych si raději přál, aby mi bylo přisouzeno nemusit příliš dlouho žít. Ale když mě to někdy nadmíru a příliš hluboce skličuje, pak vyvstává ve mně po dlouhém trvání myšlenka, že to všechno je snad jen dlouhý strašný sen a že se možná později naučíme na všechno lépe dívat, všechno lépe chápat. Avšak není to spíše skutečnost, a konečně se to nezlepší, nýbrž spíše ještě zhorší? Mnohým by se bezpochyby zdála pošetilou a pověrčivou důvěra v obrat k lepšímu. - V zimě je zajisté někdy tak strašně chladno, že se říká: je příliš zima, co bych se trápil, nadejde-li ještě léto a dobro přemůže zlo. Krutý mráz však skončí, ať chceme nebo nechceme, a jednoho krásného rána obrátí se vítr a máme oblevu. - Srovnáváme-li přírodní povětrnostní stavy se svou náladou a se svými poměry, jež podléhají proměnám a střídání jako počasí, pak ovšem máme ještě jakousi naději, že se to může zlepšit.
Napíšeš-li mi snad brzy, potěšíš mě. V tom případě adresuj dopis na:
J.B. Denis, rue de Petit Wasmes, á Wasmes, Hainaut.
Večer po Tvém odjezdu jsem šel pěšky do Wasmes. Od té doby jsem nakreslil ještě jeden portrét.
Sbohem, v duchu přijmi stisk ruky a věř mi.
Tvůj upřímný Vincent