Cuesmes, 24. září 1880
Milý Theo!
Tvůj dopis mi polichotil, děkuji Ti, žes mi tak napsal.
Právě přišel od Tebe svitek nové kolekce rytin a různých listů. Především je mezi nimi Daubignyho mistrná rytina, představující "Le Buisson" podle Ruysdaela. Zamýšlím udělat dvě kresby, ať už sepií nebo jinak, jednu podle této rytiny, jinou podle "Four dans les landes" od Th. Rousseaua. Tato poslední sepiová kresba je už sice hotova, avšak můžeš si myslet, že ve srovnání s Daubignyho rytinou je velmi slabá, ačkoli sama o sobě má už jakýsi tón a cit. Musím se k ní vrátit a znovu se s ní zabývat. Neustále pracuji na "Cours de dessin" od Bargua a umínil jsem si jej dokončit, dříve než začnu něco jiného. Den ode dne dává to mé ruce i mému duchu větší zručnost a jistotu a jsem nanejvýš zavázán panu Tersteegovi, že mi toho Bargua velkodušně půjčil.
Tyto předlohy jsou výborné. Kromě toho čtu knihy o anatomii a perspektivě, jež mi pan Tersteeg rovněž poslal. Toto studium je velmi obtížné a někdy jsou ty knihy nanejvýš únavné, věřím však, že je dobré prostudovat si je. Vidíš, že náruživě pracuji, prozatím ještě bez tuze uchvacujícího výsledku. Avšak doufám, že jednou toto trní rozkvete bílými kvěry, že tento zdánlivě neplodný zápas není nic jiného než porodní bolesti.
Nejprve bolest, po ní pak radost.
Zmiňuješ se o Lessorovi. Myslím, že si vzpomínám na několik jeho velmi elegantních, krajinářských akvarelů plavého tónu, zdánlivě snadno a lehce udělaných, skutečně však vynikajících, poněkud dekorativního účinu (nikoli ve špatném, naopak v dobrém slova smyslu). Znám tedy trochu jeho práci a Ty mi nevypravuješ o někom naprosto cizím. Velmi rád mám podobiznu Victora Huga. Je udělána velmi svědomitě se zřejmým úmyslem čestně dostát pravdě bez honby za efektem. Právě proto přece působí. Letos v zimě jsem trochu prostudoval několik děl Victora Huga, jako "Odsouzencův poslední den", a velmi krásnou knihu o Shakespearovi. Začal jsem se zabývat studiem tohoto básníka již před delší dobou, je to tak krásné jako Rembrandt. Shakespeare je v poměru k Charlesu Dickensovi nebo Victoru Hugovi, jako Ruysdael k Daubignymu a Rembrandt k Milletovi.
Co říkáš v dopise o Barbizonu, je docela pravda, a mohu Ti ledacos vypravovat,, co Ti dokáže, že se tak na to dívám také já. Neviděl jsem Barbizon, ale i když jsem ho neviděl, podíval jsem se zato minulé zimy do Courrieres. Podnikl jsem pěší turu hlavně do Pas de Calais, nikoli ke Kanálu, nýbrž po departementu. Tuto pěší turu jsem podnikl v naději, že tam snad najdu nějakou práci; byl bych přijal všechno.
Ostatně všechno, co jsem tam dělal - nemohl bych přesně říci proč - bylo poněkud bezděčné. Řekl jsem si, musíš se podívat do Courrieres. V kapse jsem měl pouze deset franků, a ježto jsem z počátku použil dráhy, brzy jsem byl s touto výpomocí u konce; a poněvadž jsem byl celý týden na cestě, bídně jsem se protloukal.
V každém případě jsem uviděl Courrieres a vnějšek atelieru pana Julese Bretona. Fasáda tohoto atelieru mě trochu zklamala, poněvadž je docela nový a teprve nedávno dostavěný z cihel, methodicky pravidelný a na pohled nevlídný, studený a nudný.
Kdybych se byl mohl podívat dovnitř, byl bych bezpochyby vůbec nepomyslil na vnějšek, ano, jsem o tom přesvědčen, ale vnitřek jsem nespatřil, ježto jsem se ani neodvážil se představit.
V Courrieres jsem ostatně pátral po stopách Julese Bretona nebo nějakých jiných umělců, všechno však, co jsem objevil, byla u fotografa jeho podobizna, a pak v tmavém koutě starého kostela kopie Tizianova "Kladení do hrobu", jež se zdála v šeru být docela pěkná v mistrovském tónu. Byla od něho? Nevím, poněvadž jsem nemohl nalézt žádnou signaturu.
Po živém umělci není tu však ani stopy, jenom kavárna, zvaná "Des beaux arts", rovněž z nových cihel, nehostinná, studená a ohyzdná, vyzdobená jakýmisi freskami nebo nástěnnými malbami, episodami ze života slavného rytíře Dona Quijota. Tyto fresky se mi tehdy zdály, důvěrně řečeno, poněkud špatnou útěchou a jaksi nevalné.
Nevím, od koho jsou.
Přece jsem však uviděl krajinu kolem Courrieres,, stohy, hnědé hroudy nebo slín zbarvený asi jako káva, s bělavými skvrnami, což je pro nás, zvyklé na zčernalý terén, poněkud zvláštní. Ostatně francouzská obloha se mi zdála zcela podstatně jemnější a jasnější než zakouřené a mlhavé nebe Borinage.
Mimo to tu bylo ještě několik dvorců a kůlen, jež si ještě, chvála a díky Bohu, zachovaly mechem zarostlé doškové střechy. Viděl jsem také hejna havranů, proslavených obrazy Daubignyho a Milletovými; a především, abych nezapomněl podotknout, charakteristické a malebné postavy různých dělníků, jako kopáče, drvoštěpy, pacholky s jejich spřežením a siluetu ženy s bílým čepcem. Tam v Courrieres byla dokonce i uhelná šachta či důl, ve večerním soumraku se zdvíhala těžní věž; nebyly tu však dělnice v mužských šatech jako v Borinagi, pouze havíři, unavení a zbědovaní, začernění uhelným prachem, vyzbrojení důlním kahanem a jeden měl starý vojenský plášť. Ačkoli mě tento pochod téměř udolal a já se vrátil únavou vyčerpán s otlačenýma nohama a v poněkud melancholickém stavu, přece toho nelituji, neboť jsem spatřil zajímavé věci a člověk se naučí jinak nahlížet na tvrdé zkoušky bídy.
Cestou jsem si tu a tam opatřil chléb výměnou za několik kreseb, jež jsem měl v brašně. Jakmile jsem však byl u konce s desíti franky, musel jsem se v posledních nocích utábořit v širém poli, jednou v prázdném voze - zrána celý bílý od jinovatky, trochu mizerný noční útulek - po druhé v hromadě klestí, a jindy v zatuchlém stohu slámy, kde se mi podařilo zřídit si trochu komfortní kouteček; k tomu jemný déšť to pohodlí právě nezvětšoval.
A přece právě v této strašné bídě jsem pocítil, že se mi vrací energie a řekl jsem si: Ať už je tomu jakkoli, opět se vzpamatuji, chopím se tužky, kterou jsem opustil, když jsem ztrácel odvahu, a opět se pustím do kreslení. A od té doby, jak se mi zdá, všechno se změnilo, a teď už v tom pokračuji a má tužka se stala poněkud povolnější a zdá se, že bude den ode dne ještě víc povolná.
Příliš dlouhá a příliš velká bída mě tak zbavila odvahy, že jsem nebyl s to něco dělat.
Nevím, od koho jsou.
Přece jsem však uviděl krajinu kolem Courrieres,, stohy, hnědé hroudy nebo slín zbarvený asi jako káva, s bělavými skvrnami, což je pro nás, zvyklé na zčernalý terén, poněkud zvláštní. Ostatně francouzská obloha se mi zdála zcela podstatně jemnější a jasnější než zakouřené a mlhavé nebe Borinage.
Mimo to tu bylo ještě několik dvorců a kůlen, jež si ještě, chvála a díky Bohu, zachovaly mechem zarostlé doškové střechy. Viděl jsem také hejna havranů, proslavených obrazy Daubignyho a Milletovými; a především, abych nezapomněl podotknout, charakteristické a malebné postavy různých dělníků, jako kopáče, drvoštěpy, pacholky s jejich spřežením a siluetu ženy s bílým čepcem. Tam v Courrieres byla dokonce i uhelná šachta či důl, ve večerním soumraku se zdvíhala těžní věž; nebyly tu však dělnice v mužských šatech jako v Borinagi, pouze havíři, unavení a zbědovaní, začernění uhelným prachem, vyzbrojení důlním kahanem a jeden měl starý vojenský plášť. Ačkoli mě tento pochod téměř udolal a já se vrátil únavou vyčerpán s otlačenýma nohama a v poněkud melancholickém stavu, přece toho nelituji, neboť jsem spatřil zajímavé věci a člověk se naučí jinak nahlížet na tvrdé zkoušky bídy.
Cestou jsem si tu a tam opatřil chléb výměnou za několik kreseb, jež jsem měl v brašně. Jakmile jsem však byl u konce s desíti franky, musel jsem se v posledních nocích utábořit v širém poli, jednou v prázdném voze - zrána celý bílý od jinovatky, trochu mizerný noční útulek - po druhé v hromadě klestí, a jindy v zatuchlém stohu slámy, kde se mi podařilo zřídit si trochu komfortní kouteček; k tomu jemný déšť to pohodlí právě nezvětšoval.
A přece právě v této strašné bídě jsem pocítil, že se mi vrací energie a řekl jsem si: Ať už je tomu jakkoli, opět se vzpamatuji, chopím se tužky, kterou jsem opustil, když jsem ztrácel odvahu, a opět se pustím do kreslení. A od té doby, jak se mi zdá, všechno se změnilo, a teď už v tom pokračuji a má tužka se stala poněkud povolnější a zdá se, že bude den ode dne ještě víc povolná.
Příliš dlouhá a příliš velká bída mě tak zbavila odvahy, že jsem nebyl s to něco dělat.
Na svém výletě jsem uviděl ještě něco jiného, totiž vesnici tkalců.
Havíři a tkalci jsou vedle ostatních dělníků a řemeslníků poněkud odlišný druh lidí; cítím pro ně velkou sympatii a považoval bych se za šťastného, kdybych je mohl někdy kreslit, aby byly jednou tyto ještě neznámé nebo téměř neznámé typy vyzdviženy na denní světlo. Důlní dělník je člověk zemských hlubin, "de profundis", tkadlec je naproti tomu zasněnného vzezření, téměř rozjímavého, skoro náměsíčního. Teď už žiji mezi nimi dva roky a trochu jsem poznal jejich rázovitou povahu, aspoň havířů. A čím dál tím víc nalézám cosi dojímavého a též otřásajícího v těchto ubohých a ponížených dělnících, v těchto takřka ze všech posledních a nejopovrhovanějších, jež si jiní obvykle, snad následkem živé fantasie, ale naprosto neprávem, představují jako plemeno zločinců a lupičů. Darebáci, lupici a opilci jsou tu jako všude jinde, avšak to není ten pravý typ.
V dopise jsi náznakem hovořil o tom, abych přijel dříve či později do Paříže nebo do jejího okolí, kdyby to bylo možné a kdybych mě chuť. Mým nejvroucnějším přáním je zajisté dostat se ať už do Paříže, do Barbizonu nebo někam jinam, ale jak bych mohl, vždyť nevydělám ani sou, a ačkoli usilovně pracuji, potřebuji ještě trochu času, abych se dostal tak daleko, že bych mohl pomyslet na cosi takového, jako je cesta do Paříže.
Neboť abych mohl opravdu pořádně pracovat, potřeboval bych nejméně sto franků měsíčně; člověk sice může vyjít s menším obnosem, ale pak se musí,velmi, ba příliš mnoho omezovat. "Chudoba brání lidem skvělého ducha dospět cíle" je starý výrok Palissyho, v němž je mnoho pravdy a jenž je naprosto správný, rozumíme-li jeho správnému důvodu a dosahu.
Prozatím nevím, jak bych to udělal, a je lépe, že zůstávám tady a pracuji, seč jsem, a konečně tady se žije levněji. Rozhodně bych už nemohl velmi dlouho zůstávat v tom malém pokoji, kde nyní bydlím. Je velmi malý, kromě toho stojí tu dvě lůžka, dětské a moje, a poněvadž teď už dělám podle Bargua dost velké listy, tak Ti ani nemohu vypovědět, jaké mi to působí obtíže. Nechci být lidem v jejich domácnosti na obtíž. Co se týče větší světnice, říkali mi, že ji nemohu dostat, i kdybych víc zaplatil, poněvadž ji žena potřebuje ke praní prádla, což se musí v havířské rodině dělat každý den. Proto bych si chtěl jednoduše najmout dělnický domek, což stojí průměrně devět franků měsíčně.
Nemohu Ti vypovědět, jak se cítím šťastný, že jsem se opět pustil do kreslení, ačkoli se denně dostavují ještě nové nesnáze a budou se i nadále objevovat. Už odedávna jsem se tím zanášel, vždycky jsem však považoval tuto věc za nemožnou a nedosažitelnou. Ačkoli pociťuji jak svou slabost, tak trýznivou závislost na mnoha věcech, opět jsem nabyl duševního klidu a den ode dne se mi navrací energie. Co se týká cesty do Paříže, jde o toto. Kdybych měl příležitost navázat styky se zdatným a významným umělcem, tak by to mělo pro mne mimořádný užitek; jít tam však jen nazdařbůh, znamenalo by jen ve větších rozměrech si zopakovat cestu do Courrieres, kde jsem doufal, že se setkám s nějakou žijící bytostí v podobě umělce, zatím však jsem tam žádnou nenašel. Jde mi o to, abych se učil, abych dobře kreslil, abych byl pánem své tužky, uhlu nebo štětce. Až budu jednou tak daleko, udělám všude dobré věci a Borinage je veskrze také tak malebná jako Bretagne, Normandie, Picardie nebo Brie.
Havíři a tkalci jsou vedle ostatních dělníků a řemeslníků poněkud odlišný druh lidí; cítím pro ně velkou sympatii a považoval bych se za šťastného, kdybych je mohl někdy kreslit, aby byly jednou tyto ještě neznámé nebo téměř neznámé typy vyzdviženy na denní světlo. Důlní dělník je člověk zemských hlubin, "de profundis", tkadlec je naproti tomu zasněnného vzezření, téměř rozjímavého, skoro náměsíčního. Teď už žiji mezi nimi dva roky a trochu jsem poznal jejich rázovitou povahu, aspoň havířů. A čím dál tím víc nalézám cosi dojímavého a též otřásajícího v těchto ubohých a ponížených dělnících, v těchto takřka ze všech posledních a nejopovrhovanějších, jež si jiní obvykle, snad následkem živé fantasie, ale naprosto neprávem, představují jako plemeno zločinců a lupičů. Darebáci, lupici a opilci jsou tu jako všude jinde, avšak to není ten pravý typ.
V dopise jsi náznakem hovořil o tom, abych přijel dříve či později do Paříže nebo do jejího okolí, kdyby to bylo možné a kdybych mě chuť. Mým nejvroucnějším přáním je zajisté dostat se ať už do Paříže, do Barbizonu nebo někam jinam, ale jak bych mohl, vždyť nevydělám ani sou, a ačkoli usilovně pracuji, potřebuji ještě trochu času, abych se dostal tak daleko, že bych mohl pomyslet na cosi takového, jako je cesta do Paříže.
Neboť abych mohl opravdu pořádně pracovat, potřeboval bych nejméně sto franků měsíčně; člověk sice může vyjít s menším obnosem, ale pak se musí,velmi, ba příliš mnoho omezovat. "Chudoba brání lidem skvělého ducha dospět cíle" je starý výrok Palissyho, v němž je mnoho pravdy a jenž je naprosto správný, rozumíme-li jeho správnému důvodu a dosahu.
Prozatím nevím, jak bych to udělal, a je lépe, že zůstávám tady a pracuji, seč jsem, a konečně tady se žije levněji. Rozhodně bych už nemohl velmi dlouho zůstávat v tom malém pokoji, kde nyní bydlím. Je velmi malý, kromě toho stojí tu dvě lůžka, dětské a moje, a poněvadž teď už dělám podle Bargua dost velké listy, tak Ti ani nemohu vypovědět, jaké mi to působí obtíže. Nechci být lidem v jejich domácnosti na obtíž. Co se týče větší světnice, říkali mi, že ji nemohu dostat, i kdybych víc zaplatil, poněvadž ji žena potřebuje ke praní prádla, což se musí v havířské rodině dělat každý den. Proto bych si chtěl jednoduše najmout dělnický domek, což stojí průměrně devět franků měsíčně.
Nemohu Ti vypovědět, jak se cítím šťastný, že jsem se opět pustil do kreslení, ačkoli se denně dostavují ještě nové nesnáze a budou se i nadále objevovat. Už odedávna jsem se tím zanášel, vždycky jsem však považoval tuto věc za nemožnou a nedosažitelnou. Ačkoli pociťuji jak svou slabost, tak trýznivou závislost na mnoha věcech, opět jsem nabyl duševního klidu a den ode dne se mi navrací energie. Co se týká cesty do Paříže, jde o toto. Kdybych měl příležitost navázat styky se zdatným a významným umělcem, tak by to mělo pro mne mimořádný užitek; jít tam však jen nazdařbůh, znamenalo by jen ve větších rozměrech si zopakovat cestu do Courrieres, kde jsem doufal, že se setkám s nějakou žijící bytostí v podobě umělce, zatím však jsem tam žádnou nenašel. Jde mi o to, abych se učil, abych dobře kreslil, abych byl pánem své tužky, uhlu nebo štětce. Až budu jednou tak daleko, udělám všude dobré věci a Borinage je veskrze také tak malebná jako Bretagne, Normandie, Picardie nebo Brie.
Dělám-li to špatně, je to moje vina. Kdyby se to však dalo udělat, velmi pravděpodobně by mohl člověk v Barbizonu lépe než kdekoli jinde nalézt příležitost k seznámení s pokročilejším umělcem, jenž by byl pro mne, vážně a bez nadsázky řečeno, opravdu andělem seslaným od Boha.
Najdeš-li tedy dříve či později prostředek a způsob, pak na mne pamatuj; prozatím zůstanu klidně tady v některém dělnickém domku, kde budu pracovat, jak nejlépe umím.
Ještě se zmiňuješ o Méryonovi. Co o něm říkáš, je skutečně pravda, tak trochu znám jeho rytiny. Chceš-li však uvidět cosi zvláštního, tedy si postav jednu z těchto opravdových a silných rytin vedle libovolného listu od Viollet-le-Duca nebo kohokoli jiného, kdo maluje architekturu. Potom uvidíš Méryona v plném světle, srovnávaje jej s tou druhou rytinou, která ať chceš či nechceš, bude působit jako vynikající kontrast.
Nuže, co vidíš? Méryon vnáší do svých rytin, i když kreslí cihly, žulu, železná zábradlí či mostní oblouky, cosi z lidské duše, kterou jímá neznámé, hluboce vnitřní hoře. VIděl jsem V. Hugovy kresby gotických architektur. I když nemá Méryonův silný a mistrovský způsob, přece je v tom cosi z téhož cítění. Jaký je to cit? Je příbuzný s tím, jejž vyjádřil Albrecht Dürer v "Melancholii", jejž mají v naší době také James Tissot a Mathys Maris - byť jsou jakkoli rozdílní. Jeden vážný kritik řekl správně o Jamesu Tissotovi: "To je duše prahnoucí v pekle touhou". Ať je tomu jakkoli, je v tom cosi z lidské duše, proto je velký, nesmírný, nekonečný - teď si vedle něho postav Viollet-le-Duca, tak je to kámen, a Méryon je duch. Méryon tak mocně miloval, že jako Dickensův Sydney Carlow miloval i kameny na určitých místech.
Ale ještě více a lépe, v tónu vznešeném a mnohem důstojnějším, mohu-li tak říci, víc evangelickém, nalézáme vzácnou, na světlo vynesenou perlu, lidskou duši u Milleta, Josefa Israelse a Julese Bretona. Abych se však vrátil k Méryonovi, tedy jak se mi zdá, má cosi vzdáleně příbuzného s Jongkindem a snad se Seymourem Hadenem; neboť oba tito umělci byli v určitých momentech velmi silní. Počkej, snad ještě uvidíš, že jsem také dobrý pracovník, ačkoli předem nevím, jaké jsou mé možnosti. V každém případě pevně doufám, že ještě udělám několik čmáranic, v nichž by mohlo být cosi lidského. Avšak nejprve musím kreslit Barguy a jiné víceméně nepříjemné věci. Cesta je úzká a brána je těsná a je málo těch, kteří ji najdou. S díky za Tvou dobrotu, zvlášť za "Le Buisson", tisknu Ti ruku.
Vincent.
Přivlastnil jsem si teď celou Tvoji sbírku, dostaneš ji však zpět; ostatně jsem našel pro Tvou sbírku dřevorytů, v níž, doufám, pokračuješ, ve dvou svazcích Musée universel vělmi pěkné věci, jež jsem určil pro Tebe.
Najdeš-li tedy dříve či později prostředek a způsob, pak na mne pamatuj; prozatím zůstanu klidně tady v některém dělnickém domku, kde budu pracovat, jak nejlépe umím.
Ještě se zmiňuješ o Méryonovi. Co o něm říkáš, je skutečně pravda, tak trochu znám jeho rytiny. Chceš-li však uvidět cosi zvláštního, tedy si postav jednu z těchto opravdových a silných rytin vedle libovolného listu od Viollet-le-Duca nebo kohokoli jiného, kdo maluje architekturu. Potom uvidíš Méryona v plném světle, srovnávaje jej s tou druhou rytinou, která ať chceš či nechceš, bude působit jako vynikající kontrast.
Nuže, co vidíš? Méryon vnáší do svých rytin, i když kreslí cihly, žulu, železná zábradlí či mostní oblouky, cosi z lidské duše, kterou jímá neznámé, hluboce vnitřní hoře. VIděl jsem V. Hugovy kresby gotických architektur. I když nemá Méryonův silný a mistrovský způsob, přece je v tom cosi z téhož cítění. Jaký je to cit? Je příbuzný s tím, jejž vyjádřil Albrecht Dürer v "Melancholii", jejž mají v naší době také James Tissot a Mathys Maris - byť jsou jakkoli rozdílní. Jeden vážný kritik řekl správně o Jamesu Tissotovi: "To je duše prahnoucí v pekle touhou". Ať je tomu jakkoli, je v tom cosi z lidské duše, proto je velký, nesmírný, nekonečný - teď si vedle něho postav Viollet-le-Duca, tak je to kámen, a Méryon je duch. Méryon tak mocně miloval, že jako Dickensův Sydney Carlow miloval i kameny na určitých místech.
Ale ještě více a lépe, v tónu vznešeném a mnohem důstojnějším, mohu-li tak říci, víc evangelickém, nalézáme vzácnou, na světlo vynesenou perlu, lidskou duši u Milleta, Josefa Israelse a Julese Bretona. Abych se však vrátil k Méryonovi, tedy jak se mi zdá, má cosi vzdáleně příbuzného s Jongkindem a snad se Seymourem Hadenem; neboť oba tito umělci byli v určitých momentech velmi silní. Počkej, snad ještě uvidíš, že jsem také dobrý pracovník, ačkoli předem nevím, jaké jsou mé možnosti. V každém případě pevně doufám, že ještě udělám několik čmáranic, v nichž by mohlo být cosi lidského. Avšak nejprve musím kreslit Barguy a jiné víceméně nepříjemné věci. Cesta je úzká a brána je těsná a je málo těch, kteří ji najdou. S díky za Tvou dobrotu, zvlášť za "Le Buisson", tisknu Ti ruku.
Vincent.
Přivlastnil jsem si teď celou Tvoji sbírku, dostaneš ji však zpět; ostatně jsem našel pro Tvou sbírku dřevorytů, v níž, doufám, pokračuješ, ve dvou svazcích Musée universel vělmi pěkné věci, jež jsem určil pro Tebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat