Vincent van Gogh, Dopisy (71)

Bez data.

Můj milý Theo!

Píši Ti s určitým sebezapřením, když jsem to z mnoha příčin tak dlouho zanedbával. Do jisté míry ses mi odcizil, a já Tobě též, snad více než si myslíš, nicméně snad bude pro nás oba lépe, když v tom nebudeme pokračovat.

Možná, že bych Ti teď už ani nenapsal, kdybych nebyl povinen, kdybych nebyl nucen Ti napsat. Zdůrazňuji, kdybys mě k tomu sám nedonutil. Dozvěděl jsem se z Ettenu, žes mi poslal 50 franků; nuže dobře, přijal jsem je. Zajisté jen nerad, jistě s poněkud melancholickým pocitem; jsem však v jakési slepé uličce neboli v bryndě - co mi jiného zbývá.

Píši tedy, abych Ti za to poděkoval. Jak snad víš, jsem opět v Borinagi; otec mi navrhoval, abych raději zůstal poblíž Ettenu; odmítl jsem a jsem přesvědčen, že jsem jednal dobře. V rodině jsem se chtě nechtě stal poněkud zvláštním a pochybným člověkem, k němuž jaksi nikdo nemá důvěry; když je tomu tak, k čemu bych tedy byl užitečný? Proto především jsem nakloněn věřit, že je prospěšné a že je nejlepším krokem a nejrozumnější, že odcházím a že se držím jaksepatří stranou a že už nejsem na očích. Co znamená pro ptáky pelichání, období, kdy mění peří, to jsou pro nás, lidi, protivenství, neštěsí, nebo těžké časy. Někdo může setrvat v tom stadiu pelichání, jiný může z něho vyjít jako znovuzrozený, ale to se rovněž neděje veřejně. Je to málo zábavné, a proto jde o to, abych zmizel.

Pokud jde o mne, je to tak dobře. Ačkoli je nyní skoro beznadějně obtížné získat opět důvěru celé rodiny, která se snad zcela nezbavila předsudků nebo jiných podobných ctihodných a módních vlastností, tak stejně ani dost málo nepochybuji, že se opět znenáhla, pomalu, ale jistě obnoví srdečná shoda s tím nebo s oním. Teď bych především rád viděl tuto shodu, skoro bych řekl obzvlášť rád, obnovenou mezi otcem a mnou, a pak by mi rovněž mnoho záleželo na tom, aby byla obnovena mezi námi oběma.

Srdečná shoda má nekonečně větší cenu než nedorozumění. Musím Tě nyní zdržovat určitými abstraktními věcmi, přesto bych si přál, abys jim trpělivě naslouchal. Jsem vášnivec, schopný a předurčený tropit více méně nesmysly. jichž potom více méně lituji. Stává se mi, že poněkud ukvapeně mluvím a jednám tam, kde by prospělo trpělivěji čekat. Věřím, že se jiní také někdy dopouštějí podobných hloupostí.

Co má dělat člověk za těch okolností? Má se považovat za nebezpečného, za budižkničemu? Myslím, že nikoli. Jde však o to pokusit se všemi prostředky co nejvíce vytěžit ze svých náruživostí. Abych, na příklad, jmenoval jednu z nich - mám téměř nevykořenitelnou vášeň ke knihám a potřebuji se neustále poučovat, studovat, právě tak, chceš-li, jako se potřebuji živit chlebem.

Porozumíš tomu. Když jsem byl v jiném prostředí, v prostředí obrazů a uměleckých děl, zmocnilo se mne pro to prostředí, jak dobře víš, prudké zaujetí, jež sahalo až k enthusiasmu. Nelituji toho, a nyní, mimo domov, často se mi stýská po světě obrazů.

Snad si vzpomínáš, že jsem velmi dobře věděl - a snad také ještě dnes vím - čím byli Rembrandt nebo Millet, Jules Dupré nebo Delacroix, Millais nebo Mathys Maris. Dobrá - teď už nemám toto prostředí, nicméně však máme něco jiného, co se jmenuje duše, a tvrdí se, že tato nikdy neumírá, nýbrž věčně žije a stále hledá; stále a bez ustání.

Místo abych se poddával stesku po domově, řekl jsem si, že domov je všude; místo abych si zoufal, zvolil jsem činnou melancholii potud, pokud jsem schopen činnosti, nebo jinými slovy, dal jsem přednost té melancholii, která doufá, usiluje a hledá, před tou, jež si bezmocně zoufá. Více méně vážně jsem prostudoval knihy, které jsem měl k disposici, jako bibli, francouzskou revoluci od Micheleta a minulé zimy Shakespeara, trochu Victora Huga, Dickense a Beecher-Stoweovou a potom nedávno Aischyla a několik klasiků; rovněž několik velkých mistrů detailu. Víš, že takoví jsou na příklad Fabritius nebo Bida.

Ten, kdo je tím vším absorbován, zdá se ostatním někdy pohoršlivý, shocking, a nechtě se více méně prohřešuje proti určitým způsobům, zvyklostem a společenskému mravu. Nicméně je škoda, když se mu to zazlívá. Víš na příklad, že jsem často zanedbával svůj oděv, připouštím to a vím, že je to shocking. Avšak nouze s bídou mají též svůj účel, a pak jsou někdy dobrým prostředkem k zajištění samoty, kterou člověk potřebuje, aby se mohl zahloubat do toho či onoho studia, jež ho zajímá.

Potřebným studiem je medicina; sotva existuje člověk, jenž by se z ní nechtěl dost málo dozvědět, jenž by se netoužil dozvědět, oč tu jde, a hle, já z ní nevím ani zbla.

To všechno mě však absorbuje, to všechno mě zaměstnává, to všechno mě nutí k snění a myšlení. Už je to snad pět let, přesně to nevím, co se potloukám bez místa; teď řekneš: od té a té doby jsi klesl, zhasl, nic jsi neudělal.

Je to skutečně pravda?

Je pravda, že jsem si buď vydělal na svou skývu chleba, nebo že mi ji některý z přátel poskytl z milosti - žil jsem tak dobře nebo tak špatně, jak jsem mohl; je pravda, že jsem ztratil důvěru mnoha přátel; je pravda, že moje finanční záležitosti jsou ve velmi špatném stavu; je pravda, že budoucnost je nemálo chmurná; je pravda, že jsem mohl lépe začít; je pravda, že jsem ztrácel čas, zrovna když jsem měl vydělávat na živobytí; je pravda, že i moje studia jsou v poněkud smutném a pochybném stavu a že mi schází nekonečně víc než znám. - Ale nazývá se to úpadek a říká se tomu lenošení?

Snad řekneš: Pročpak jsi nešel dále, když jsme si přáli, abys pokračoval ve studiu na universitě. Neřeknu na to nic, než že je to příliš nákladné - a pak by tato budoucnost na cestě, kde jsem, nebyla o nic lepší než tato přítomnost.

Musím však pokračovat v cestě, kterou jsem nastoupil, neboť kdybych nic nedělal, kdybych nestudoval, kdybych už nehledal, pak bych byl ztracen, pak běda mi. Takový je můj názor - pokračovat, pokračovat, to je nezbytné. Avšak jaký je Tvůj definitivní cíl? řekneš. Tento cíl se stane určitější, pomalu a jistě nabere přesnější obrysy, tak jako z kresby se rodí skizza a ze skizzy obraz, tak jako když někdo vážněji pracuje, jako když z počátku nejasnou ideu a první prchavou a kvapně uplývající myšlenku tak dlouho zkoumá, až si ji ustálí.

Věz, že s kazateli evangelia je to právě tak jako s umělci. Existuje stará akademická, často hnusná, tyranská škola, hrůza, bezútěšnost, zkrátka lidé, kteří jsou ozbrojeni ocelovým pancířem předsudků a konvencí; když takoví lidé stojí v čele institucí, nakládají volně s místy, hledí systémem klik podporovat své chráněnce a před obyčejným člověkem zavírají dveře. Jejich Bůh je jako Bůh pijáka Falstaffa, vnitřek kostela "the inside of a church"; vskutku jistí protestanští pánové mají zvláštní náhodou stejný názor (snad by sami poněkud žasli, kdyby byli schopni lidských citů) pokud jde o duchovní věci, jako tento typ pijana, avšak netřeba se obávat, že by se někdy po té stránce změnila jejich slepota v jasnozřivost.

Tento stav má svou bolavou stránku pro toho, kdo s tím vším nesouhlasí a kdo z celé duše a z celého srdce a s veškerou rozhořčeností, jaké je schopen, proti tomu protestuje. Co se mne týká, tedy si vážím akademiků, kteří nejsou takoví jako tito, ale těch akademiků, kteří jsou hodni respektu, je tak pořídku, že by tomu člověk na první pohled ani neuvěřil.

Jednou z příčin, proč jsem už několik let bez zaměstnání, je prostě to, že mám jiné názory než pánové, kteří poskytují zaměstnání jen těm individuím, která myslí jako oni. Ujišťuji Tě, že to není jednoduchá otázka zevnějšku, jak se mi pokrytecky vyčítá, ale mnohem vážnější.

Proč Ti to všechno říkám? Nikoli proto, abych si stěžoval, také ne proto, abych se omlouval za něco, v čem snad nemám pravdu, nýbrž abych Ti docela prostě řekl toto: Když jsme se spolu minulého léta za Tvé poslední návštěvy procházeli podél opuštěného kanálu, který nazývají Hese, připomenuls mi, že jsme se spolu kdysi také procházeli podél starého kanálu se starým mlýnem u Ryswyku, a řekl jsi, že jsme tehdy byli zajedno v mnoha věcech, "ale od té doby", připojils, "hodně ses změnil, to už nejsi Ty." Nuže, tomu tak docela není, neboť změnilo se to, že tehdy můj život byl méně obtížný a moje budoucnost byla na oko méně chmurná, avšak nic se nezměnilo, pokud jde o můj vnitřní život, o můj způsob vidění a myšlení; kdyby šlo skutečně o nějakou vnitřní změnu, pak je to jen, že nyní vážněji přemýšlím, věřím a miluji, o čem jsem už tehdy také přemýšlel, v co jsem věřil a co jsem miloval.

Bylo by proto nedorozuměním, kdybys setrval v přesvědčení, že bych byl teď na příklad méně nadšen Rembrandtem, Milletem nebo Delacroixem nebo jinými. Naopak. Je mnoho rozmaitých věcí, kterým musí člověk věřit a jež musí milovat; něco z Rembrandta je v Shakespearovi, něco z Correggia je v Micheletovi a něco z Delacroixe je ve Victoru Hugovi. A pak v evangeliu je něco z Rembrandta nebo v Rembrandtovi je něco z evangelia, jak si kdo přeje, na tom nesejde - za předpokladu, že věc správně pochopíme, aniž ji chceme ve zlém úmyslu překroutit, a když náležitě přihlížíme k dvojímu smyslu těchto srovnání, jež nechtějí ani dost málo zmenšit zásluhy jednotlivých osobností. Můžeš-li prominout člověku, že se kochá obrazy, pak uznej, že náklonnost ke knihám je stejně posvátná jako k Rembrandtovi, ba dokonce věřím, že se obě doplňují.

Mám rád nesmírně Fabritiovu "Podobiznu muže", kterou jsme prohlíželi v haarlemském museu, když jsme byli spolu na procházce. Dobrá, ale mám též velmi rád Richarda Cartona z Dickensovy knihy "Paříž a Londýn roku 1793" a mohl bych Ti v jiných knihách ukázat jiné, neobyčejně úchvatné postavy s více méně překvapující podobností. A věřím, že Kent v Shakespearově "Králi Learovi" je právě tak ušlechtilá a vznešená postava, jako některá postava Thomasova nebo Keyserova, ačkoli Kent i král Lear žili mnohem dříve. Bože, jak je krásný Shakespeare, o tom netřeba plýtvat slovy! Kdo je tajemný jako on? Jeho slova a způsob vyváží každý štětec, chvějící se horečnatým vzrušením. Avšak musíme se naučit číst, jako se musíme naučit dívat a naslouchat. Nesmíš si tedy myslit, že Ti něco zalhávám,ve své nevíře jsem po svém způsobu věřící, a ačkoli jsem se změnil, zůstávám stejný a mám jen jedinou starost: k čemu bych mohl být způsobilý, kde bych mohl pomoci a byl nějak užitečný, jak bych se mohl víc poučit a zahloubat do toho či onoho předmětu. Vidíš, to mě neustále souží a potom mám pocit, že jako zajatec bídy, vyhoštěnec, nemohu se podílet na žádné práci a mnohé nutné věci jsou pro mne nedosažitelné; proto jsem melancholický a mám pocit prázdnoty tam, kde by mělo být přátelství a vznešené a vážné city náklonnosti, mám pocit, že hrůzná ztráta odvahy rozhlodává i moji mravní energii, a zdá se, že by osud mohl klást zábrany pudům lásky tam, kde se ve mně zvedá vlna odporu. A potom si říkám: "Pane Bože, jak ještě dlouho?" Co chceš? Co se děje v nitru, projevuje se i navenek. Mnohý má v duši velký oheň a nikdo ani jedinkrát nepřijde, aby se u něho ohřál; mimojdoucí jen pozorují trochu kouře nad komínem a ubírají se svou cestou. Nuže, co počít? Udržovat si ten žár v nitru, dusit v sobě vášně, trpělivě čekat, třeba s velkou netrpělivostí, čekat na tu hodinu, až se jednou někomu zlíbí posadit se tu a zůstat - což vím? Kdo věří v Boha, musí čekat na hodinu, jež nadejde dříve či později.

V tomto okamžiku je to s mou situací, jak se zdá, velmi špatné, a už to trvá hezky dlouho a může to trvat neméně dlouho i v budoucnu; leč může se též stát, že se po období samých nezdarů všechno zlepší. Nespoléhám se na to, snad se to též nestane, ale v případě, že by nastal obrat k lepšímu, považoval bych to za výhru, byl bych spokojen a říkal bych: Konečně, přece to něco pomohlo. Ale řekneš: Ty jsi přece jen nešťastný tvor, protože máš nemožné myšlenky o náboženství a dětinské skrupule svědomí.

Kdyby byly mé myšlenky nemožné a dětinské, mohl bych se jich přece zbavit, a já si nepřeji nic toužebněji.

Hleď, tohle je asi můj názor na tento problém. V románu "Un philosoph sous les toits" od Souvestra"* najdeš, jak si muž z lidu, prostý, velmi chudý dělník představuje vlast.

"Tu n’as peut-être jamais pensé à ce que c’est que la patrie, reprit-il, en me posant une main sur l’épaule; c’est tout ce qui t’entoure, tout ce qui t’a élevé et nourri, tout ce que tu as aimé. Cette campagne que tu vois, ces maisons, ces arbres, ces jeunes filles qui passent là en riant, c’est la patrie! les lois qui te protègent, le pain qui paye ton travail, les paroles que tu échanges, la joie et la tristesse qui te viennent des hommes et des choses parmi lesquels tu vis, c’est la patrie! La petite chambre où tu as autrefois vu ta mère, les souvenirs qu’elle t’a laissés, la terre où elle repose, c’est la patrie! tu la vois, tu la respires partout! Figure toi, tes droits et tes devoirs, tes affections et tes besoins, tes souvenirs et ta reconnaissance, réunis tout ça sous un seul nom et ce nom sera la patrie.” **

Teď si právě tak myslím, že všechno, co je pravdivé a krásné, co je v lidech a v jejich konání niterného, mravního, duchovního a vznešeně krásného, pochází od Boha a že všechno špatné a zlé, co je v lidských činech a v lidech samých, nepochází od Boha a že to Bůh taky neschvaluje.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Chtě nechtě jsem nakloněn věřit, že mnoho lásky je nejlepším prostředkem k poznání Boha. Říkám si, miluj přítele, osobu, věc, co je ti libo, budeš na správné ceště, jak se o tom víc dozvědět. Člověk však musí milovat s vysokou a upřímně vážnou sympatií, celou svou vůlí a inteligencí, a musí dychtit po důkladnějším, lepším a obsáhlejším vědění. To vede k Bohu, to vede k neochvějné víře. Někdo má na příklad rád Rembrandta, ale doopravdy, a jistě bude vědět, že je Bůh a pevně tomu uvěří.

Někdo se zahloubá do dějin francouzské revoluce - to není nevěrec! Pozná, že ve velkých věcech je též skryta svrchovaná moc, jež se projevuje.

Kdyby někdo krátce navštěvoval bezplatné kursy na vysoké universitě bídy a soustředěně pozoroval věci, jež vidí očima a slyší ušima, a přemýšlel o nich - také by dospěl k víře a snad by se naučil víc, než by byl s to říci.

Snaž se porozumět poslednímu slovu, jež velcí umělci vyslovují ve svých dílech, vážní mistři, nalezneš tam Boha. Ten o něm psal v knize nebo ho jmenoval, onen v obraze.

A potom čti docela prostě bibli a evangelium, to nutí k přemýšlení, a to k důkladnému přemýšlení a k úvahám o všem. Toto dobré přemýšlení, tyto důkladné úvahy, to všechno proti Tvé vůli povznáší myšlení nad obyčejnou úroveň.

Kdo může číst, ať tedy čte!

Později může být pak člověk v některých okamžicích roztržitý, jakoby snílek. Mnozí se stávají příliš roztržitými, poněkud velkými snílky, což se mi snad přihází, ale to je má chyba; a konečně kdoví, zdali to nemělo své příčiny, když jsem býval neklidný, zabrán do myšlenek, z té či oné příčiny; člověk se však opět z toho probírá. Říká se, že snílek někdy spadne do studny, ale pak se z ní zase dostane ven.

A roztržitý člověk je chvílemi také duchapřítomný, jakoby na odškodněnou. Mnohdy je to někdo, jenž má z té či oné příčiny právo na existenci, kterou ihned v prvním okamžiku vždycky nerozpozná nebo z roztržitosti na ni velmi často zapomíná. S kým si dlouho pohrávalo rozbouřené moře jako s míčem, ten konečně dosahuje svého určení. A o kom se zdálo, že je k ničemu, neschopný zastávat nějaké místo, nějakou funkci, nakonec ji najde a ukáže se, že je snaživý a energický, docela jiný, než se o něm myslilo. Píši Ti poněkud nazdařbůh, co mi přichází do pera, a velmi by mě upokojilo, kdybys po určité stránce viděl ve mně cosi jiného než jakéhosi lenocha. Mimo to musíš dělat rozdíl mezi lenochem a lenochem.

Tento je budižkničemu z lenosti a ze zbabělosti charakteru, protože je vyšinuté povahy; za takového mě můžeš považovat, jestliže to pokládáš za správné.

Pak existuje jiný typ zahaleče, jenž zahálí proti své vůli, kterého v nitru zžírá velká touha po činu, který nic nedělá, protože není s to něco dělat, protože nemá prostředky, aby byl produktivní, protože ho srazily neblaze osudné poměry až na tento stupeň. Takový zahaleč někdy ani neví, co by mohl dělat, přesto však instinktivně cítí: mám určité schopnosti,mám právo na existenci; vím, že bych mohl být docela jiný člověk! Čím bych byl užitečný, čím bych mohl sloužit? Něco ve mně je, co to však je? To je docela jiný typ lenocha, a uznáš-li za správné, pak mě můžeš za takového považovat!

Pták v kleci velmi dobře z jara ví, že je něco, k čemu má schopnosti, velmi dobře cítí, že by se mělo cosi dít, nemůže to však udělat.

Na nic takového se už ani dobře nepamatuje; má o tom jen matné tušení. Říká si: "Jiní stavějí hnízda, mají mláďata a vyvádějí je." Potom si rozráží lebku o mříž klece, klec však stojí a pták šílí bolestí.

"Pohleďte na lenocha," říká jiný pták, jenž letí mimo, "to je nějaký rentier!" Nicméně zajatec žije a neumírá, navenek nijak neprojevuje, co se děje v jeho nitru, daří se mu dobře, a když zasvitne slunce, je dokonce v dobré náladě. Ale nadchází doba ptačího stěhování, a tu má záchvaty melancholie. Avšak děti, které ho ošetřují v čisté kleci, říkají - vždyť má všechno, co potřebuje. Venku však vidí neklidnou oblohu jako před bouřkou a v nitru pociťuje vzpouru proti osudu. "Jsem v kleci, jsem v kleci, nic mi však neschází, vy hlupáci! Ale mám všechno, co potřebuji? Ach, svobodu, abych mohl být ptákem jako jiní ptáci!"

Takový povaleč se podobá tomuto lenošivému ptáku.

Ani lidé často nejsou s to něco udělat, jsou zajati v jakési kleci, která je ze všech hrůz nejhroznější. Vím, že osvobození přijde, osvobození opožděné.

Právem či neprávem zkažená pověst, tíseň, špatné poměry a neštěstí činí z člověka zajatce. Nelze vždycky říci, co člověka vězní, obklopuje zdí, takže je jako pohřben, má však pocit, jako by tu byla nějaká závora, mříž nebo zeď! Je to všechno iluse, fantasie? Nemyslím a pak se ptám: Můj Bože, potrvá tento stav dlouho, navždycky, celou věčnost? Víš, co otvírá žalář? Každá vážná hluboká náklonnost, přátelství, bratrská láska, milování - otvírá žalář svrchovanou mocí, všemocným kouzlem. Kdo to však nemá, setrvává ve smrti. Avšak tam, kde se rodí sympatie, rodí se život. Žalářem se někdy nazývá i předsudek, nedorozumění, osudná nevědomost, nedůvěra, falešný stud.

Abych však mluvil o něčem jiném! Jestliže jsem klesl, Ty ses naproti tomu vyšinul. A jestliže jsemz tratil sympatie, Tys jich nabyl. Upřímně mě to uspokojuje a vždycky mě to bude těšit. Kdybys byl méně vážný a méně důkladný, mohl bych se obávat, že to dlouho nepotrvá, že Tě však považuji za vážného a pořádného, zavdává mi to příčinu k přesvědčení, že to bude trvalé.

Velmi by mě potěšilo, kdyby ses snažil spatřovat ve mně cosi jiného než darmošlapa nejhoršího druhu.

Mohu-li pro Tebe někdy něco udělat, nějak Ti být užitečný, věz, že to ochotně udělám.

Jako jsem přijal, cos mi dával, tak i Ty bys musel, kdybych Ti mohl prokázat jakoukoli službu, mne o ni požádat. Měl bych z toho velkou radost a považoval bych to za znamení důvěry. Jsme od sebe hodně vzdáleni a v jistém ohledu můžeme mít rozdílné názory, přece však bychom mohli jeden druhému v příhodném okamžiku prokázat službu.

Pro dnešek Ti tisknu ruku, ještě jednou Ti děkuji za Tvou dobrotu, kterou jsi mi prokázal. Kdybys mi chtěl dříve či později napsat, má adresa je: u Chr. Decraeye, Rue du Pavillon a Cuesmes pres de Mons; napíšeš-li, věz, že konáš dobrý skutek.

Zcela Tvůj Vincent.

*Émile Souvestre, "Filosof v podkroví", český překlad od A. Pacáka, Brno, 1892

** "Nikdy jsi snad nepomyslel na to, co je to vlast, odvětil, klada mi ruku na rameno; je to všechno, co tě obklopuje, všechno, co tě povznáší, posiluje, všechno, co miluješ. Tento kraj, jejž vidíš kolem sebe, tyto domy, tyto stromy, tyto dívenky, jež se tu procházejí ve smíchu, to je vlast. Zákony, jež tě chrání, chléb, jejž vyděláváš svou prací, slova, jimiž se dorozumíváš, radost i smutek, jež tě provázejí, lidé a věci, mezi nimiž žiješ, to je vlast! Všude ji vidíš, všude ji vdechuješ! Představ si pod jediným jménem shrnuta práva a povinnosti, náklonnosti a potřeby, vzpomínky a vděčnost - a to jméno bude vlast!"